Sněhová vločka

Středa v 17:34 | Ta "neviditelná" |  píšu pod proudem myšlenek
Uprostřed zasněžené louky, při západu slunce, kdy vítr slabě foukal, mě něžně obejmul. Tak něžně, jako kdybych byla motýl a on se bál, že mi zlomí křídla. Pozvedl mou tvář a hleděli jsme si z očí do očí. Sledovala jsem jeho pronikavé oči, které se snažily vyjádřit vše, co slovy nejde. Jakoby dumal nad tím, jak směle vyjádřit, co právě cítí. Ten pocit nejde vysvětlit, ani naznačit, musí se poznat. Položila jsem chladnou dlaň na jeho tvář, pomalu jsem se přiblížila k jeho rtům a lehce svými rty přejela po jeho. Byl to ledový polibek, po kterém jsem ho chytila za ruku a vyzvala k tanci. Začali jsme pomaličku tančit a byli si tak blízko, jak jen je to možné. Neustále mě pozoroval, laskal do vlasů a chtěl toho tolik říct, ale činy mluvily za nás. Slunce zapadlo za obzor a zpovzdálí k nám doléhalo světlo pouličních lamp. Toužila jsem po jeho dotecích, po jeho polibcích i po něm samotným. Ucítila jsem, jak mi sněhová vločka dopadla na tvář. Podívali jsme se vzhůru a všude kolem nás, na tu padající krásu. Smáli jsme se. Byli jsme šťastní a zamilovaní. Přestal tancovat a opřel si čelo o mé. Cítila jsem rychlý dech nás obou i ten silný tlukot srdce. A najednou se zastavil svět. Políbil mě. Byl to nekonečný polibek. Připadala jsem si jako sněhová vločka - padající z nebe, zmrzlá, ale přesto jsem tím příjemným teplem roztála a začala jsem padat znova a znova, dokud jsme neodešli za společném teplem domova.

couple, snow, and love image
 

Lesní víla

19. srpna 2016 v 14:05 | Ta "neviditelná" |  píšu pod proudem myšlenek

(Čti pomalu, velice pomalu a vžij se do momentu)

Cesta je dlouhá, ne-li nekonečná. Procházím kolem řek, kolem hor, skrze lesy a seznamuji se s dary přírody. Párkrát zaslechnu, jak pode mnou křupne větev, jak ptáci přilétají a odlétají z koruny stromů, jak mi stromy šeptají a naslouchají. A někdy je chvíle, kdy slyším naprosté ticho. Ticho, které neprolomí ani mé myšlenky, ať už jsou jakékoliv. To je ten moment, kdy si připadám, jako lehký vánek. Nic mě netíží, naprosto nic. Vydržím takhle celou věčnost, dokud nenastane západ slunce. Paprsky dopadají skrze stromy a vytváří kouzelný efekt. Jsem jako lesní víla. Tančím. Dýchám. Věřím. Snažím si uchovat každičký detail, protože mi nikdo a nic nenahradí tento pocit štěstí, radosti a svobody. Můžu být sama, nadosmrti sama, ale stejně tu bude ona, matka Země, která mi bude naslouchat do skonání světa, ať se děje, co se děje. Prý ji nikdo nikdy neslyšel, ale přeci jen nám umožňuje slyšet její hlas. Vítr a déšť. I ona nás slyší, velice dobře, a poskytuje nám pomoc, která je nenahraditelná. Spolu... spolu máme sílu. A po každé, když odcházím, neříkám sbohem, nýbrž zatím, protože vím, že to není naše poslední společná chvíle.

To není fér!

16. srpna 2016 v 15:21 | Ta "neviditelná" |  proč, kdy, jak
Ach jo.
Je to zlý, hodně zlý.
Přemýšlím, hodnotím, nevím si rady. Není to ta nejlepší kombinace.
Mám toho po krk.


Včera, po cestě domů, jsem viděla autonehodu. Ještě, že autobus byl poloprázdný, protože mě to rozbrečelo. Ne nějak výrazně hodně, ale měla jsem husí kůži po celém těle a bylo mi v tu chvíli opravdu mizerně. Vidět tři lehce nabouraná auta a jedno totálně na kousky a na střeše a kolem toho auta nejméně 10 záchranářů, bylo děsivý. Nehledě na to, že mi zrovna ve sluchátkách hrála písnička od Ega a Tomiho - Každý deň (videoklip o autonehodě). Najednou jsem začala přemýšlet, jak vážně je ten člověk zraněný, kolik mu bylo, zda měl manželku s rodinou a tak. Byla jsem z toho celý den špatná. Přesně proto nekoukám na televizní zprávy.

Kam dál

Reklama