Říjen 2015

Na vlastní oči, nebo ježkovi voči?

31. října 2015 v 16:20 | Ta "neviditelná" |  proč, kdy, jak
Když je dnes ten Halloween a za chvíli i dušičky, tak jsem si pro Vás připravila článek na paranormální jev(?), který se mi přihodil. Doposud s kamarádkou nechápeme, i přes všechna různá vysvětlení, jak je to vůbec možné a co to způsobilo. Každopádně, pokaždé když se na fotku podívám, jde mi mráz po zádech. A kdyby náhodou chtěl někdo říci, že jsem to upravila počítačově, tak zase takový grafický odborník nejsem. A žádný mág také ne. Jak říkám já "Kdo na vlastní oči nevidí, ten nevěří."


TT # Čas říct sbohem

30. října 2015 v 10:44 | Ta "neviditelná" |  píšu pod proudem myšlenek

Jakmile objevím písničku, která se mi faktický líbí, tak začnu psát, aniž bych si pořádně ujasnila co vlastně. Zařadím to do tématu týdne, protože to k tomu celkem pasuje. Nelekejte se, jen jsem napsala dvě rozdílné věci na jedno téma. :-)


Stojím před hranicí znovuzrození. Udělám krok dopředu, všechno zmizí. Udělám krok dozadu, všechno se změní. Budu-li stát na místě, všechno bude stejné. Mám na výběr, dokážu se správně rozhodnout? Jelikož s tím rozhodnutím budu žít do konce života a nechci litovat. Nechci se vracet do minulosti, nechci přemýšlet o budoucnosti, chci žít přítomností. Chci objevit svou čistou duši a vstřebávat všechnu energii, která mezi lidmi putuje. Toužím otevřít oči a spatřit světlo. Chci se dotknout nebe a lítat s motýly. Sním o pohádce a Petru Panovi. Sny jsou to, co nás povznáší. A já sním o životě. O té jedné léčce, která všechny polapí. Chci zkusit být v pasti a dostat se ven. Dokážu to, slyším hlasy. Hlasy své, nikoliv jejich. Věřím a doufám. S nádechem otevírám oči, zvedám nohu a potichu, potichounku říkám sbohem, protože hlasité sbohem si šetřím na pozdější, více důležitější chvíli.

K čemu je dobré sbírat iBODY?

27. října 2015 v 7:40 | Ta "neviditelná" |  témata
Pokud jste vlastníkem iBOD karty a dosud nevíte k čemu je skutečně dobrá (protože sbírání iBODŮ trvá dlouho), tak já Vám to povím. I já jsem začínala se 100 body, a když jsem viděla nabídku, co si za to mohu pořídit, tak mi bylo smutno, že toho je tak málo. Když už si člověk vybere něco pěkného, tak to stojí kolem 1000-2000 iBODŮ. A povím Vám, že já se za ten rok dopracovala k 1000. A teď jsem zjistila, že pokud body nevyužiji do konce měsíce, tak mi propadnout. Jaká škoda, pomyslela jsem si! Jenže to bych nebyla já, abych nezapomněla to pekelný heslo čtyř čísel (jak já nesnáším čísla!). A kdyby někoho napadlo, proč jsem si to třeba někam nezapsala, tak narovinu říkám, že jsem to udělala. Jenže (opět) jsem to někam odložila a už to nemohu najít! (Však až se budu stěhovat, ono se to najde. Stejně tak, jako 100 Kč, které jsem měla schované v diáři, který málem skončil v koši. Ještě že jsem tak nešikovná). A pokud se ptáte, proč jsem nezažádala o zaslání hesla na e-mail, tak se nebojte, protože to jsem také udělala (asi 100x). Ale takové to "Žádost o změnu hesla byla odeslána" jsou pěkné kecy, protože mi nepřišlo nic.



Na sedačkách (3)

25. října 2015 v 23:22 | Ta "neviditelná" |  ostatní
Kdo se těšil na další díl, tak tady je v plné kráse. Já nevím jak Vy, ale já jsem ohromena. Je to úžasný, že jo?! Ale musím se smát prvním řádkům z popisu dívky, protože je až neskutečný, jak se v tom vidím :-D (a věřím, že nejsem jediná).


Sobota. Celý víkend mi připadalo, jako bych si na nohou táhl padesátikilové koule, jak se každý den vlekl, dokonce mi připadalo, jako by se vteřiny měnily v minuty, a ty zase v hodiny čím víc se blížil právě sobotní večer. Podle noblesy restaurace, do které jsme se chystali jít, jsem se také vybavil příslušným oděvem a na tři čtvrtě na sedm jsem vyrazil. Radši jsem tam byl dřív a objednal si něco k pití. Sedět tam bylo jako splněný sen. I když jsem byl neustále nervózní. V 7:01 jsem si už říkal, jestli mě jen nenapálila, přeci jen se ale ukázala. S desetiminutovým zpožděním. Vypadala ještě úžasněji, než na baletních představeních. Rozpuštěné vlasy, večerní šaty a make-up dělaly.
"Dobrý večer," usmál jsem se a nabídl jí židli.
"Ahoj, promiň že jdu pozdě," opětovala mi úsměv, "potkala jsem kamaráda a trochu jsme se zapovídali." Zapovídala se s kamarádem a tak přišla pozdě? No, to není nejlepší začátek, ale hlavní je, že je tady.
"Takže co si dáme?" nadhodil jsem první téma konverzace. Měl jsem už docela hlad a už jsem měl přesně vybráno. Co by si ale přála Aneta? "Kotlety? Řízky? Medailonky? Něco zcela jiného?"
Udělala na mě ten nejšokovanější výraz, jaký její sladká tvářička byla schopna vytvořit: "Maso? Zbláznil ses? Víš vůbec, kolik nevinných zvířátek musí umřít jen kvůli tomu, aby se jimi někdo mohl najíst?" Při těch slovech jsem si připadal trochu jako idiot, ale úsměv z tváře se mi při pohledu na ni nemohl vytratit. Fajn, tohle byl krok vedle.
"V tom případě navrhuji… římský salát, 100% zeleniny a ovoce." To už snad znělo líp. Sám jsem si dal taky vegetariánské jídlo, abych nepůsobil příliš barbarsky. Později, když jsem ho ochutnal, no… zkrátka to nebylo ono.

ten lost letter

24. října 2015 v 15:54 | Ta "neviditelná" |  letters
drahý,

neexistuje žádný způsob, jak pochopit podstatu bytí. všechno se mění. mění se krajina, mění se způsoby, mění se lidé. věřím, že někde v hloubi nás je místo, kde si uchováváme zapomenuté vzpomínky, které objevíme na konci své cesty. stejně tak v každém z nás jsou hranice, které je možné překročit. postupem času je objevujeme a překračujeme, aniž bychom si to uvědomovali. dělá nás to lidmi. lidmi, kteří prolomí kousky ledu uvnitř sebe a začnout cítit.

cítíme naprosto obyčejné, přesto velmi krásné "věci", jako je teplo, přátelství, láska a něco, pro co nemůžeme najít ta správná slova. díky citu si začneme uvědomovat jaký je život. přenášíme radost jeden na druhého, druhý na třetího, třetí na čtvrtého a takhle to jde dál a dál. nespojuje nás jenom slunce či měsíc. všichni jsme vzájemně propojeni neviditelným vzduchem. každý je obyčejný. každý rozhoduje o budoucnosti světa.

Výhody a nevýhody spolubydlících

21. října 2015 v 14:34 | Ta "neviditelná" |  témata
Jelikož s kamarádku Peťul plánujeme společné bydlení, a že už si to i živě představujeme z té dobré stránky, tak já chci napsat (nedá se říct špatné) z méně výhodné stránky. Protože přiznejme si, všechno má dvě strany.


Na sedačkách (2)

18. října 2015 v 15:14 | Ta "neviditelná" |  ostatní
Já nevím jak Vy, ale já jsem na pokračování šíleně těšila. A kdo se těšil se mnou, tak o to více se budete těšit na další díl. Je to prostě úžasný!



Po více než měsíci jsem se dočkal dalšího představení. Za tu dobu jsem se připravoval. Zjistil jsem, že "moje" tanečnice se jmenuje Aneta, a že zrovna nikoho nemá. Proto jsem vymyslel plán - po představení se za ní stavím do zákulisí a domluvím si s ní schůzku. Vyzvedl jsem Kristýnu a už jsme seděli v osmé řadě, odkud jsme měli výborný výhled na celé jeviště. První dějství začalo. Ani jsem se nesnažil vnímat, o čem balet je. V okamžiku jsem totiž poznal svou vysněnou dívku. Jen jsem se těšil z pohledu na ni a psychicky se odhodlával k pozvání. O přestávce jsem své úmysly ohledně Anety řekl Kristýně, ale tu to z nějakého důvodu rozhodilo.

Smutně se na mě usmála a potichu, a smutně ke mně špitla: "Tak snad ti to vyjde," pak sklopila oči a nahnula se ke mně, jako by ještě něco chtěla pošeptat. Tázavě jsem se na ni podíval a nahnul se taky, až se naše tváře téměř dotýkaly. Ona ale jenom ucukla, usmála se na mě, a s omluvou, že musí na toaletu, odešla. Druhá část nebyla tak zajímavá, mám pocit, že postava, kterou Aneta ztvárňovala, byla na začátku dějství zabita, nebo něco na ten způsob, protože potom se tam až do děkovačky neobjevila. Ta chvíle se už blížila. Osazenstvo se zvedalo ze sedadel, já se vydal na druhou stranu, než všichni ostatní a prodíral se skrz dav. Octnul jsem se v zákulisí. Všude, na první pohled zmateně, pobíhali tanečníci, kulisáci, baletky a další. Nikdo si nevšímal jednoho člověka navíc. Zeptal jsem se kolemjdoucí slečny, kde má šatnu Aneta a ona mě nasměrovala k bílým dveřím, druhým nalevo v druhém patře. Podle instrukcí jsem tedy našel dveře do pokoje a zaklepal. Nic se neozývalo déle, než bylo ve zvyku. A tak jsem zvedl ruku, že zaklepu znovu. Těsně před ťuknutím se ale dveře otevřely a já hleděl do tváře právě Anetě.

Přijde vůbec někdy?

15. října 2015 v 20:00 | Ta "neviditelná" |  proč, kdy, jak
"Nechci, aby sis o mně myslel to nejhorší, jo? Nebudu chodit kolem horké kaše, ale má odpověď je záporná. Rozhodla jsem se tak z prostého důvodu a tím důvodem je čas. Druhý důvod je škola. Teď se chci soustředit na maturitu a nechci se k nikomu vázat. Protože já vím, že bych se na školu nedokázala soustředit. A třetím důvodem jsem já sama, protože do vztahu chci dát hodně a chci, aby všechno ve vztahu bylo výjimečný."

Odmítnou někoho, kdo vás má rád je opravdu těžké. Ale ještě těžší je odmítnout někoho s nadějí, že později by to mohlo být jinak, protože mu nechcete ublížit úplně. A nejhorší je, když vás ta osoba nepřitahuje. Takový vztah by neklapal. Jenže nemůžu říct "promiň, ale nepřitahuješ mě". Je lepší lež, nebo upřímnost?

#

Pearl Harbor

13. října 2015 v 7:59 | Ta "neviditelná" |  ostatní
Dlouhou, dlouhatánskou dobu jsem toužila vidět film Pearl Harbor. Za ty necelé tři hodiny ten film opravdu stojí. Jsem nadšená, že nemám ani slov.

"Každý večer se dívám na západ slunce a snažím se svým srdcem zachytit jeho poslední teplý paprsek a poslat ho k tobě."


7. prosince 1941 se zapsalo do dějin. Každý dokáže říci, že to muselo být šílené, ale málokdo si to dokáže představit. Stále dokola si pokládám otázku, kteří dobrovolníci by se našli teď? Kdo by šel dobrovolně do války? Kdo by se nás snažil ochránit a bojovat za nás? Kdo? Myslíte si, že by se našlo alespoň 3000 vojáků? Samozřejmě mezi Amerikou a ČR je veliký rozdíl, ale i my máme miliony obyvatel a kolik z těch milionů by se přihlásilo? Tragický počet.

Na sedačkách

10. října 2015 v 15:05 | Ta "neviditelná" |  ostatní
Dneska mám pro Vás něco specálního. Nené to mé dílo. Dílo petří jedné nejmenované osobě. Je to moc pěkný, posuďte sami kliknutím na celý článek.

danse

Když ji potkáte, všechno se změní. Svět je příjemnější a i když se dost často věci kazí, vy víte, že vás vždycky čeká ten moment, kdy uvidíte ji. Taková je pro mě zamilovanost, kterou právě prožívám. Jak jsem se do toho stavu dostal, to vlastně ani nedokážu říct. Nejspíš bych měl začít tím, že k začátku roku jsem dostal nabídku na předplatné do Národního divadla, přesněji na baletní představení. Nikdy jsem nějak nebyl na tancování, ale kamarádka Kristýna mi slíbila, že bude chodit se mnou. A tak jsem se jednoho večera, ve večerním obleku s motýlkem, ocitl na sedačce čekající, až začne taneční představení. Chvíli jsem sledoval balet jako celek, ale po chvíli jsem si uvědomil, že mi oči vždycky nakonec sklouznou k jedné jediné tanečnici. Bylo na ní něco zvláštního, něco, co ostatním chybělo. Ani teď bych nedokázal říct, co to bylo. Nebyl to její vzhled, a ani styl jejího pohybu, ale zkrátka byla pro mě natolik poutavá, že jsem zapomněl na všechny ostatní. Byl jsem okouzlen. I když jsem měl program představení, nezjistil jsem, jak se ona dívka jmenovala, bohužel. Bylo ale mnoho možností, jak to zjistit, a přinejhorším mě čeká ještě několik večerů s baletním předplatným. Nemohl jsem se dočkat na další vystoupení. Až ji znovu uvidím a poznám ji o něco víc. Celou cestu ke Kristýně domů, šel jsem ji totiž jako správný gentleman doprovodit až domů, aby si nestěžovala, jsem se od ní snažil zjistit co nejvíc o obsazení a baletkách, které jsme dnes mohli vidět. Ona sama byla tanečnice, ale ohledně mých intencí mi moc nepomohla. Po krátkém rozloučení, kdy jsem musel odmítnout pozvání na čaj, jsem vyrazil domů. Měl jsem tu noc ještě nějakou práci na projektu, do práce, jenže jsem už nemohl pracovat. Mezi vším, co jsem se snažil vytvořit, se mi z podvědomí neustále vynořoval obraz baletky, o které se mi nakonec i zdálo.