Na sedačkách (2)

18. října 2015 v 15:14 | Ta "neviditelná" |  ostatní
Já nevím jak Vy, ale já jsem na pokračování šíleně těšila. A kdo se těšil se mnou, tak o to více se budete těšit na další díl. Je to prostě úžasný!



Po více než měsíci jsem se dočkal dalšího představení. Za tu dobu jsem se připravoval. Zjistil jsem, že "moje" tanečnice se jmenuje Aneta, a že zrovna nikoho nemá. Proto jsem vymyslel plán - po představení se za ní stavím do zákulisí a domluvím si s ní schůzku. Vyzvedl jsem Kristýnu a už jsme seděli v osmé řadě, odkud jsme měli výborný výhled na celé jeviště. První dějství začalo. Ani jsem se nesnažil vnímat, o čem balet je. V okamžiku jsem totiž poznal svou vysněnou dívku. Jen jsem se těšil z pohledu na ni a psychicky se odhodlával k pozvání. O přestávce jsem své úmysly ohledně Anety řekl Kristýně, ale tu to z nějakého důvodu rozhodilo.

Smutně se na mě usmála a potichu, a smutně ke mně špitla: "Tak snad ti to vyjde," pak sklopila oči a nahnula se ke mně, jako by ještě něco chtěla pošeptat. Tázavě jsem se na ni podíval a nahnul se taky, až se naše tváře téměř dotýkaly. Ona ale jenom ucukla, usmála se na mě, a s omluvou, že musí na toaletu, odešla. Druhá část nebyla tak zajímavá, mám pocit, že postava, kterou Aneta ztvárňovala, byla na začátku dějství zabita, nebo něco na ten způsob, protože potom se tam až do děkovačky neobjevila. Ta chvíle se už blížila. Osazenstvo se zvedalo ze sedadel, já se vydal na druhou stranu, než všichni ostatní a prodíral se skrz dav. Octnul jsem se v zákulisí. Všude, na první pohled zmateně, pobíhali tanečníci, kulisáci, baletky a další. Nikdo si nevšímal jednoho člověka navíc. Zeptal jsem se kolemjdoucí slečny, kde má šatnu Aneta a ona mě nasměrovala k bílým dveřím, druhým nalevo v druhém patře. Podle instrukcí jsem tedy našel dveře do pokoje a zaklepal. Nic se neozývalo déle, než bylo ve zvyku. A tak jsem zvedl ruku, že zaklepu znovu. Těsně před ťuknutím se ale dveře otevřely a já hleděl do tváře právě Anetě.


"Přejete si?" zeptala se s úsměvem na rtech. Tak jo, teď hlavně klid, říkal jsem si. Víš, co chceš říct, a víš, jak to chceš říct. Jen to řekni, tak ses to naučil.
"Ano… vy jste slečna Aneta, že?" zeptal jsem se. Ona se nepatrně usmála o něco víc a pokývala hlavou. "V tom případě, bych vám chtěl říct, že jste naprosto úžasná, a rád bych vás pozval na večeři." dokončil jsem myšlenku. Hned po tom, co jsem dořekl, téměř se mi podlomily kolena. Netušil jsem, co se stane a tak jsem jen stál a přiblble se usmíval. Aneta zašla do pokoje. Co teď? Znamenalo to snad ne? Mám teď odejít? Padala otázka za otázkou. Ona se ale jen objevila s diářem.
"Hodilo by se ti to tuhle sobotu v sedm v Restauraci Bellevue..." podívala se na mě, jako kdyby čekala, že dokončím větu svým jménem. No jistě, nepředstavil jsem se.
"Petr," pokračoval jsem, "a ano, sobota v sedm je naprosto ideální."
"Dobře, ráda jsem tě poznala Petře," Poslala mi ještě jeden vyzývavý pohled. "Budu se těšit." a zavřela přede mnou dveře do šatny.
Jako omámený jsem vyšel před divadlo, kde na mě měla čekat Kristýna, ale nikde jsem ji nemohl najít. Po čtvrt hodině čekání jsem jí zavolal, když ale ani podruhé nezvedala telefon, rozhodl jsem se, že půjdu domů. Třeba si našla lepší doprovod. Cítil jsem se naprosto povzneseně. Už za pár dní jsem měl rande s tak půvabným stvořením, jako byla Aneta.

Petra jsem vídala, ale ne příliš často. Neměl čas, a když si náhodou nějaký udělal, trávili jsme čas i s dalšími přáteli, a neměla jsem jedinou příležitost si s ním promluvit o nás dvou, o tom, co cítím. Mohla jsem mu sice napsat, nebo zavolat, ale to je tak neosobní… Takže znovu jsme byli sami až na dalším představení baletního předplatné. Šaty jsem tentokrát měla tmavě modré šaty, o kterých tvrdil, že mi to v nich "neskutečně sekne". Líčením jsem strávila téměř hodinu, musela jsem se mu líbit, musela jsem ho zaujmout. Když pro mě přišel, vypadal kouzelně. Jako princ z pohádky. Z moderní pohádky, kde se místo brnění nosí obleky. A jak krásně voněl… To přeci něco musí znamenat! Byla jsem si tím jistá. Choval se ke mně mile. Bylo příjemné nechat se vést jím přes večerní Prahu. Miluju takhle romantické chvíle. V divadle jsem se snažila sedět k němu co nejblíž, abych pořád cítila tu rozkošnou vůni, která k němu od té chvíle prostě patřila, a já se jí nemohla nabažit. Přemýšlela jsem nad tím, že bych mu položila hlavu na rameno. Byl natolik zabraný do sledování baletu, působil tak roztomile… Nakonec jsem to ale neudělala kvůli strachu, že by se mu to nelíbilo. A pak přišla ta přestávka.

"Kristýno," začal na mě důvěrným hlasem, díval se mi do očí a celý zářil, "asi jsem se zamiloval." Najednou se mi srdce rozbušilo, nemohla jsem ze sebe dostat ani hlásku. On pokračoval: "Je to jedna z baletek, jmenuje se Aneta. Chci ji dnes pozvat na večeři." Všechny naděje, které ve mně vytryskly jako ohňostroj, se stejně rychle vytratily. Jako by mi dal facku. Nebo dvě. Jako by mě zkopal. Úplně jsem cítila fyzickou bolest z toho, že mě odmítl. Ale nemohla jsem mu to říct. Tak jsem vytvořila ten nejpříjemnější výraz, jakého jsem byla schopná a s předstíranou jistotou v hlase mu na to odpověděla: "Tak snad ti to vyjde." Slzy už se mi draly do očí. Cítila jsem, jak potřebuju obejmout. Nemohla jsem si pomoct, musela jsem se k němu nahnout a nechat si od něj dát aspoň objetí. Toužila jsem po tom sevřít ho a přivlastnit si ho. Aby nechtěl nikoho jiného, a už vůbec ne nějakou pitomou baletku! Ale ruce mě neposlouchaly. A tak jsem tam jen stála a dívala se na Petra. On se ke mně taky nahnul, čekal možná na něco. Ustoupila jsem.

"Promiň, musím si odskočit." omluvila jsem se a rychle odešla z divadla. Nemohla jsem s ním zůstat na druhou část, sedět vedle něj a předstírat, že se nic neděje. Už cestou domů jsem se rozbrečela. Nemohla jsem to zastavit. Ani nevím, jak dlouho jsem potom doma jen ležela na posteli, nebo kolik jsem snědla čokolády. Za hodinu mi Petr volal. Nemohla jsem to ale zvednout a slyšet ho. Krom toho nevím, co bych mu říkala. "Promiň, že jsem odešla, ale miluju tě a nemůžu dál snášet, jak moc mě ignoruješ!"?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kika Kika | Web | 18. října 2015 v 17:33 | Reagovat

ty už si to začala písať? :-) ojoj aby som dobehla a prečítala si prvú časť :-)

2 MarkyKovr MarkyKovr | Web | 18. října 2015 v 17:45 | Reagovat

Tak Janičko, vyřiď osobě, jež je autorem tohoto příběhu, že je to nádherné! Víš, úplně to prožívám s hlavními osobami. Navíc se teď dostávám do situace, kdy nebude srdce zlomeno mě, ale zlomím ho já. Mám spolužáka. Je to fajn kluk, povídáme si a v létě jsme spolu trávili dost času. Máme jakousi partu přátel a on je mezi nimi. A teď každou chvíli je se mnou, povídá si se mnou nebo jen vedle mě jde. Udělal by pro mě téměř cokoliv.Je mi zima? Neváhá a i přes moje námitky si sundá bundu a přehodí mi ji přes ramena. Potřebuju něco podržet? Neposlouchá moje námitky a trvá na tom. Prostě... Děsí mě to. Nemůžu s ním nic mít. Nechci. Je to fajn kamarád, ale tam to končí. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že by ke mně mohl něco cítit, natož já k němu. Prostě ne. Ne. Ne., Ne. Chce se mi křičet. Ale Honza je kluk, který by nedal najevo, že ho bolí odmítnutí. No to je jedno. Nebudu se tím moc zaobírat, nicméně je to děsivé.

Abych se ještě vrátila k příběhu, těším se na další díl, na pokračování, protože se s tím opravdu dokážu ztotožnit, ať už s Kristýnou, nebo s Petrem.

3 *Shock *Shock | Web | 18. října 2015 v 19:34 | Reagovat

Musím říct, že ta nejmenovaná osoba píše opravdu skvěle. Přečetla jsem oba díly a nedokážu říct ani slovo, možná wow.

Píše elegantně a skvěle, čte se to vážně báječně a už se těším na další díly! :)

4 Lia Lia | E-mail | Web | 19. října 2015 v 19:14 | Reagovat

Všude je ta láska -_-
1, Nelíbí se mi to kvůli tomu téma..
2, je to tak krásně napsaný, až brečim, protože se teď necítim moc dobře. Takže děkuji

5 Elis Elis | Web | 19. října 2015 v 20:02 | Reagovat

Tohle je opravdu skvělý nápad na zpracování povídky, to jak danou situaci vnímají odlišně hlavní hrdinové, možná by si to zasloužilo trošku lepší zpracování, ale je to vskutku zajímavé.

6 Absolutely not Absolutely not | Web | 19. října 2015 v 21:46 | Reagovat

První část jsem ještě nečetla, ale tohle mi učarovalo.

7 Magthealien Magthealien | Web | 20. října 2015 v 22:01 | Reagovat

Miluju ten příběh, úplně mě bolí! Potřebuji další díl osůbko, prosím rychle :)

8 Amazonka Amazonka | Web | 22. října 2015 v 9:47 | Reagovat

[7]: Sdílím názor.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama