Listopad 2015

Na sedačkách (6)

29. listopadu 2015 v 16:50 | Ta "neviditelná" |  ostatní
Drazí čtenáři, vy, kteří jste četli povídku pravidelně nebo náhodně, tak vám přináším velice smutnou zprávu. Tento díl je poslední, bohužel. Říká se (nebo aspoň já to říkám), že poslední díl z celého příběhu je nejlepší, i když jsem zklamaná, že končí. I tentokrát to tak mám. Je to opravdu pěkný a nemám co vytknout. Má to takový neutrální konec, zkrátka jsem spokojená! Člověk, který to napsal je prostě jednička.

alternative, author, and navy image

Stáli jsme oba na místě, jako před měsícem. Ona uplakaná, já zmatený. Skoro jako deja vu. Až na to, že teď bylo něco trochu jinak. Atmosféra se večeru před měsícem nepodobala v jediné věci.
"Omlouvám se." řekl jsem po chvíli potichu, jako bych se bál, že mě uslyší ještě někdo. "Bál jsem se a nechtěl jsem to zkazit," mlčela. "Což se mi asi povedlo."
Zkusil jsem ji pustit, jen abychom se dostali dovnitř, ale ona své sevření nepovolovala a odmítala se hnout z místa. No, tak fajn, řekl jsem si a Kristýnu jsem objal kolem pasu, zvedl a odnesl na gauč do obýváku. Pořád měla hlavu položenou na mojí hrudi tak, abych jí neviděl do obličeje. Asi bysme si teď měli všechno vyříkat, a ona nejspíš nezačne, takže je to na mně…
"Já vím, že jsem se choval hloupě," to je dobrý začátek, říkají to ve všech filmech a celkem to zabírá. Jak ale mám pokračovat? "a mrzí mě to. Měl jsem Ti aspoň zavolat nebo napsat… Nechci teď, abys na to zapomněla. Co se stalo, stalo se. Znovu bych to neudělal, ale co věci, které se staly se už nezmění. A už vůbec ne lítostí. Proto prosím, odpusť mi. Ne teď, ne dnes, ale přemýšlej nad tím." odmlčel jsem se. Měl jsem úplně sucho v krku, ani nevím odkud všechna ta slova šla, protože jsem si předtím nic nepřipravoval a teď najednou tohle…
"Kristy, tohle… tohle není žádání o druhou šanci. Pochybuju, že bys se mnou ještě teď něco chtěla mít. Dlužím ti ale omluvu za to všechno. A nechci, aby ses kvůli tomu dál trápila. Můžeme… já chci, abychom zůstali..."
"Buď už sakra zticha..." skočila mi do řeči šeptem. Z jejího hlasu nebylo patrné vůbec nic. Byl natolik zastřený emocemi, že jsem nedokázal říct, jaké byly. Seděli jsme tam, oba naprosto bez hnutí, skoro jsem ani nedýchal, a hodiny na zdi hlásily, že na začátek dnešního představení národního baletu se nedostavíme.
Řekl jsem si, že teď by nebylo úplně rozumné ještě mluvit, tak jsem ji alespoň pohladil ve vlasech, aby cítila přijetí z mojí strany. Chvíli si to nechala líbit, jako kočka, která se chce mazlit. Pak se na mě podívala očima modrýma hlubokýma jako dvě studny. Až teď jsem si všiml jakou mají barvu. Padaly jí do nich vlasy. Natáhla ruku, aby si je upravila, ale pohyb nedokončila, protože jsem ji za ruku chytil a úpravu vlasů dokončil za ní.
Usmála se.
"Tak jo..." řekla jen a zase se mi usadila hlavou na rameni. Ty dvě slova naprosto vystihovaly, co chtěla říct - "Odpuštěno, ale s druhou šancí nepočítej, dokud se mnou neuděláš maraton Hry o Trůny, Hobita a Pána prstenů."
Nejradši mám čtvrtou sérii. Na tu se těším.

Když se zrodí nápad

27. listopadu 2015 v 20:09 | Ta "neviditelná" |  proč, kdy, jak
Pamatujete si na svá dětská přání? Někdo se chtěl stát slavným fotbalistou, ale k tomu, aby se jím stal, potřeboval míč. Vžijeme se do role chlapce fotbalisty.

Pod stromeček k Vánocům sis přál např. značkový míč i kopačky. Nemohl ses dočkat, až bude po večeři a přijde Ježíšek. Počítal si každou minutu, která uběhla. Čekal jsi na ten zvuk, který ti napovídal, že Ježíšek přinesl dárky. Samou radostí a s úsměvem na tváři ses vřítil ke stromečku a nemohl se dočkat, až objevíš svůj dárek, který sis tak přál. Rozbaluješ dárek za dárkem a stále nikde není ten správný. Zjistíš, že pod stromečkem už žádný jiný dárek pro tebe nezbyl a přijde vlna zklamání. Raduješ se, protože si dostal tolik krásných věcí, ale uvnitř jsi zlomený, protože největší a nejlepší dárek by byl pro tebe právě ten míč, který jsi nedostal. Nezbývá ti nic jiného, než doufat, že příští Vánoce pod stromkem bude. A rodičům stále připomínáš, jak moc po něm toužíš. Nepřestáváš věřit.


Slibuju aneb možná ano, možná ne

24. listopadu 2015 v 19:31 | Ta "neviditelná" |  témata
Slibuju, sľubujem, I promise.

Jedno slovo s tak silným významem. Škoda, že slova, která mají hodnotu, se používají na lehkou váhu. Škoda, že někteří něco řeknou, aniž by si uvědomovali, zda to myslí skutečně vážně. Ono je jednoduché mluvit, ovšem těžší je mluvit pravdu.

Se slovíčkem slibuju se stýkám poměrně často. Ve filmech, knížkách i v reálném světě. Zapřemýšlejte..

Proč se lidé berou a po několika letech rozvádějí? Snad proto, že by jejich láska vyprchala? Z důvodu, že už si nemají co říci? Před Bohem si řeknou své sliby, které poruší. Je to smutný. Příště raději bez slova slibuju. Štve mě, když slyším od někoho slibuju. Vytáčí mě to. To slovo je tak strašně krásný, starodávný a má tak krásný význam - poutá nás. A lidé s ním plácnou o zeď s tím vědomím, že když řekne slibuju, tak to bude znít fakticky, uklidní tím druhou osobu.

Ale to skutečné slibuju, s kterým se vídám v knížkách či ve filmech, má ten správný šmrnc. Na osobě se dá lehce poznat, zda své slibuju myslí vážně. Stačí naslouchat a být všímavý. Já víc věřím těm, kteří své slibuju vyslovují nejméně. Tak strašně ráda bych chtěla cítit ten pocit, u kterého si řeknete "Sakra, mám pocit, že jeho/její slova mají extrémní sílu. Něco jako extáze. Cítím se jako v nebi." V dnešní době se všechno bere na lehkou váhu stejně tak, jako slova navždy, miluju tě a mám tě rád.

Kéž by lidé poznali cennost slov.
A bolest slov vyřčených, avšak nepravdivých.


Lidičky zlatí! Děkuji Vám za podporu.
Vaše Neviditelná


thirteenth lost letter

22. listopadu 2015 v 20:22 | Ta "neviditelná" |  letters
drahý,

je toho strašně moc.. když nad tím tak přemýšlím, tak si skoro v každém dopise stěžuji, ách jo.

konečně jsem viděla poslední díl Hunger Games. bylo to tak krásný, tak moc, že jsme si s kamarádkami pobrečely.

jsem úplně vyřízená. práce, škola, práce, učení, škola. buďte někdo od té dobroty a zastavte čas, jo? děkuji.

jsem normální, když myslím na smrt? když přemýšlím jak zemřu, kdy zemřu, co bude když zemřu... jednou (už opravdu nevím kdy a kde) se mě někdo zeptal (nebo mi to oznamoval, nevím), že nechápe sebevrahy. abych to přiblížila, tak se jednalo o téma maturita. proč někdo kvůli maturitě skáče z mostu? nesnáším věty "bože, nechápu je. kvůli škole nebo známkám skákat z mostu? ti jsou asi dost psychicky labilní, no ne? utíkat z domova, ignorovat přátele, co mají za logiku, vždyť je to jen pitomá maturita!"

chci (si) to ujasnit. dřív jsem to také nechápala, nebo spíše se ani pochopit nesnažila, abych byla přesnější. a věřím, že většina to nechápe. byla bych ráda, aby ti, kteří to nechápou a nesnaží pochopit, drželi jazyk za zuby (kdyby si náhodu o tom tématu začali povídat). proč? protože je to hnusný - mluvit o pocitech druhých, když je sami neznáte.

čím víc ten čas utíká, škola se krátí, tak já myslím na to, jak to se mnou bude vypadat na začátku maturitních zkoušek. jen při pomyšlení na maturitu se mi dělá špatně. a jo, párkrát jsem se přistihla, jak přemýšlím o smrti. jak bych to prostě všechno vzdala, jen abych se tomu stresovému období mohla vyhnout. a také se bojím toho, co by bylo doma, kdybych tu maturitu neudělala. někdo si řekne, že jsou tři pokusy - motivuje se tím. někdo si řekne, že je to jen pitomá maturita.. není to jen pitomá maturita, já chci mít nějakou přínosnou budoucnost.

asi by bylo lepší, na nic nemyslet, že?
potřebovala bych upíra, který by mi vymazal paměť, ovlivnil mě a měla bych pokoj. tak jednoduchá možnost a ona je nereálná!

TAKŽE, CO TEĎ?

Jestli je tu někdo, kdo přemýšlí o smrti, mile ráda s vámi prohodím pár (víc) písmenek.

Všechny malé zázraky

19. listopadu 2015 v 17:26 | Ta "neviditelná" |  ostatní
Normálně recenze nepíšu a hlavně, když už jsem se o knize zmiňovala v před...(několik před) předchozím článku. To jsem netušila, že kniha se mi natolik zalíbí, abych ji rozšířila dál do světa. Možná už jste na tuto knihu četli recenzi (jejich poměrně dost). Nejde tak o recenzi, jako o ten názor.

Svět zlomí každého, a mnoho jich je pak silných na místech, kde je zlomil. - Ernest Hemingway


Shrnující příběh o hledání a (ne)nalézání, o lidských předsudcích, přátelství a první lásce.

Na sedačkách (5)

17. listopadu 2015 v 18:53 | Ta "neviditelná" |  ostatní
Tento díl mě velice potěšil i rozesmál. Opět se mi strašně líbí Kristýnin úhel pohledu. Celkově jsem nadšená. Co na to říkáte Vy?

couple, colour, and yolo image

Ráno jsem se vzbudil brzy. Byla ještě tma. Když jsem si všiml, že vedle mě někdo leží, trochu jsem zpanikařil, nevěděl jsem, kdo to je, nebo jak jsem se tam dostal. Ale v okamžiku mi došly všechny události z předchozího dne a rázem jsem byl… v ještě větší panice. V tichosti a rychlosti jsem našel všechny svoje věci a chtěl odejít. Ještě jsem se podíval na spící Kristýnu. Je přeci jen docela roztomilá. Pomalu jsem k ní přešel a potichu ji oslovil, abych si byl jistý, že spí. Když jsem věděl, že určitě spí, na rozloučenou jsem ji políbil na čelo. Z bytu jsem odešel s mírnou kocovinou, a jedinou známkou mé přítomnosti v něm. Vzkaz, který jsem zanechal na nočním stolku, zněl: "Mám nějakou práci, kterou musím. Brzy se ozvu. Petr"
Neozval jsem se brzy. Nevěděl jsem, jak. Nevěděl jsem, co jí říct. A tak dny šly jeden za druhým a mně připadalo stále víc a víc hloupé Kristýně aspoň napsat. Nebyl jsem si jistý, co by se dalo od našeho vztahu očekávat. A vůbec, jestli jsem nějaký vztah chtěl. Vůbec ničím jsem si nebyl jistý. Jen jedním - nechtěl jsem Kristýnu zbytečně zraňovat. Cítil jsem se příšerně. Už jen kvůli všemu, co jsem dosud udělal. Až v to ráno mi došlo, co ke mně ona vlastně celou dobu cítila. A já ji povídal o Anetě a všechno ostatní… Ani za měsíc jsem si nebyl všechno schopen urovnat.

Uzamčené novinky

16. listopadu 2015 v 19:04 | Ta "neviditelná" |  proč, kdy, jak
Dřív, než se dostanu k hlavní myšlence článku, chci vysvětlit proč zrovna uzamčené novinky. Hlavním důvodem je (dobrá) zpráva, kterou pro Vás mám. Uzamčená z toho důvodu, že vůbec nevím, jak se to bude vyvíjet, a proto to nejdůležitější nechám pod zámkem.

Mnoho z Vás mě motivovalo nejenom komentáři, které mi zanecháváte u článků, ale také Vaši tvorbou. Dřív než napíšete svůj unáhlený názor, tak chci abyste nad tím opravdu uvažovali. Mám takovou myšlenku o napsání knihy. Vlastně už jsem začala psát, hehe. Někdo se dokonce i ptal, zda nemám v úmyslu napsat knihu. :-) Nejspíš si musíte říkat, že jsem naprosto trhlá, že se chci vrhnout do knížky, když nemám žádné zkušenosti, ale je to tak. Vím, co všechno vydání knihy obnáší, studovala jsem to celý večer.


Neříkám, že vůbec někdy vyjde, protože přeci jenom znám mnohem víc lidí, kteří se zabývají psaním příběhů a mají větší šanci o úspěch, než já (né, že né). Nechci dělat unáhlené závěry a říkat, o čem příběh bude a více informací. Prozradím jen to, že už mám vymyšlený název knihy a představu, jak bude vypadat. Teď jenom potřebuji grafickou pomoc. Mám vymyšlený začátek, prostředek i konec knihy. Už záleží jen na mé improvizaci.

Nejdříve mě napadlo, že bych zveřejňovala kapitolu po kapitole, ale je to holý nesmysl, protože potom už by kniha neměla smysl. Každopádně, když mě tento nápad opustí (přeci jenom zrealizování může trvat několik let a hlavně mně se to může přestat líbit - jsem nerozhodná), tak těm, kteří by o to zájem měli, mileráda vyhovím.

CO NA TO ŘÍKÁTE? CHCETE TAKÉ NAPSAT KNIHU?

Finchova pravidla putování

15. listopadu 2015 v 18:16 | Ta "neviditelná" |  ostatní
Miluji knihkupectví. A když jsem v pátek jedno krásné, velké knihkupectví navštívila v Praze na Václavském náměstí, nemohla jsem odejít s prázdnou. Nejdříve jsem tam šla za účelem, že si koupím knihu od Nicholase Sparksa - Nezapomenutelná cesta. Skutečnost byla a je taková, že si ji budu přát k Vánocům a místo toho, jsem si koupila knihu Všechny malé zázraky, která je naprosto oslňující. Ještě ji nemám přečtenou, takže tu nebudu psát žádnou recenzi, ale pokud na ni náhodou narazíte, přečtěte si ji. Zatím všechny recenze, které jsem přečetla byly pozitivní!

"Nutnost pro fanoušky Eleanor a Park a Hvězdy nám nepřály, a taky pro kohokoli, kdo potřebuje nutně dýchat." - Justine Magazine


A abych Vás aspoň trochu přilákala na knihu, tak sem dávám Finchova pravidla.
1. Nejsou žádná pravdila, protože život se už tak skládá z příliš mnoha pravidel.

2. Jsou tu ovšem tři ,,pokyny" (což zní míň upjatě než ,,pravidla"):
a) Nebudeme používat telefony, abychom se dostali tam, kam chceme. Uděláme to přesně postaru, což znamená, že se musíme naučit číst mapy.

b) Můžeme se střídat ve výběru míst, ale taky musíme být ochotni jít tam, kam nás cesta zavede. To znamená i tam, kde je to skvělé, nudné, bizarní, poetické, krásné, ošklivé, překvapujicí. Stejně jako sám život. Ale rozhodně ne nikdy nikam, kde je to obyčejné.

c) Na každném místě zanecháme něco jako ,,obětinu". Může to být náš osobní geocaching (,,volnočasová aktivita spočívající v hledání skrytých objektů pomocí GPS a souřadnic, zveřejněných na internetu"), ale ne jako hra, bude to jen pro nás. Pravdila geocachingu říkají ,,něco vzít, něco zanechat". A když si z toho místa něco odnášíme, proč tam taky něco nezanechat? Je to způsob, jak dokázat, že jsme tam byli, a způsob, jak tam nechat část sebe samých.

KDO JI PŘEČETL/ ČTE/ BUDE ČÍST?

twelfth lost letter

14. listopadu 2015 v 12:28 | Ta "neviditelná" |  letters
drahý,

"Kdyby všechno ostatní propadlo zkáze a jen on tu zůstal, žila bych i já; kdyby tu ale zůstalo všechno ostatní a jen jeho stihl zmar, svět by se mi proměnil v úplnou cizotu." Na Větrné hůrce.

seznámit se s lidmi z blogu je strašně fajn. úžasnou Markykovr znám už přes rok a právě před rokem proběhlo naše první setkání. pozvala mě na svůj ples, který se konal tento pátek. byla to paráda, už jsem fakt dlouho netancovala. sice pro mě bylo nepříjemné, jak všude byli samí lidé, ale to je jen taková maličkost, s kterou jsem počítala. moje menší fóbie.

zatím 36 hodin bez spánku, hehe. jsem jak chodící bludný holanďan :D (viz spongebob)

Cesare Pavelse jednou pravil: Láska je opravdu veliký manifest; touha být, s něčím počítat, a protože smrt musí přijít, pak zemřít statečně, s poselstvím - zkrátka zůstat v paměti.

víš co bych si přála? psát dopisy. jenže není komu, není s kým. (vlastně je, jen s jednou slečnou)

už jsem rozhodnutá, že chci další tetování. neprozradím jaké, ale opět to bude něco malého.
upozornění! zda-li se rozhodneš pro tetování, počítej i s tím, že budeš chtít druhé.


Žádný člověk není ostrov sám pro sebe

11. listopadu 2015 v 21:16 | Ta "neviditelná" |  proč, kdy, jak
Každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny: spláchne-li moře hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj. Smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy neptej, komu zvoní hrana. Zvoní tobě. - John Donne.


Jednou jsem četla citát, že každý člověk má v sobě dva vlky. Jeden je dobrý a jeden zlý a neustále spolu bojují. Ačkoliv vyhrát může jeden a to ten, kterého krmíš. Uvažovala jsem nad tím a došla jsem k závěru, že je to pravda. Nejdřív jsem se sama sebe ptala, v čem je můj dobrý vlk vlastně dobrý? A zda vůbec nějakého mám. Kapitolu dobrého vlka jsem nechala nevyřešenou a přešla jsem na kapitolu zlého vlka, kterého uvnitř sebe mám.

A neptejte se, co zlého. Je toho hodně a obávám se, že by to mnohé odradilo. Samozřejmě, každý musí mít dobrého i zlého vlka, protože jen jeden neexistuje. Ale u veškerých (zde na blogu) převažuje to dobré. Sem tam se nějaký ten prohřešek najde, jasný. Jenže poslední dobou mě to sžírá a já nevím co s tím. Napravit to nejde, i kdybych chtěla. Přetočit čas je nemožné. Jediné co mi zbývá je s tím žít. Vyrovnat se s tím. Smířit se se svou chybou - pardón, chybami. Jít dál. Zní to tak jednoduše.

Někdo své deprese řeší tabulkou čokolády, alkoholem, ubližováním, slzami, hudbou...a mně už došly nápady. To všechno jsem vyzkoušela. Možná to všechno jsem dělala kvůli psychické bolesti, ale to mě neomlouvá.
Chci si užívat života, aniž bych na to měla dál myslet. Bude mě to pronásledovat, jako můj vlastní stín, ale nemusím si toho vůbec všímat.

Jsem opuštěný ostrov. Není to tom, že bych se cítila sama. Jen jsem ostrov ležící uprostřed ničeho, kam nevkročí lidská noha. Kolem dokola lze vidět nekonečné moře. Rozumíte? Ne? To nevadí, já také ne.

Jinak se mám fajn.