Červen 2016

Slovo má lehkost větru a sílu hromů

25. června 2016 v 20:08 | Ta "neviditelná" |  proč, kdy, jak
Konec května se nesl v dobré náladě a červen jakbysmet. Nedovolila jsem, aby někdo, nebo něco pokazilo mou skvělou náladu, a i když se něco naskytlo, brala jsem to s úsměvem. Zatnula jsem zuby a přemohla slzy. Jenže dneska jsem si vyslechla tak krutý rozhovor, že jsem to všechno ze sebe musela dostat, nemůžu to v sobě dusit. Je mi díky tomu líp.

hurt, sad, and quote image

Když se moje sestra napije alkoholu, je upřímná. Tak upřímná, až to bolí. Vždycky jsem věděla, že nejsme normální rodina. Tím nemyslím hádky, které mezi námi panovaly (ty jsou skoro v každé rodině). Tím myslím, že každý z nás máme minulost, o které neradi mluvíme a neradi na ni vzpomínáme. Nikde neříkáme, proč on je takový a ona je taková. A nechci, aby to vypadalo, že jsem ufňukaná, ale zkrátka mám problém a ten je momentálně vážný.

eighteenth lost letter

23. června 2016 v 15:27 | Ta "neviditelná" |  letters
Drahý,

bejvalej je naprostý idiot.

B:"Ty jedeš stěma rodičema k moři?" (ty gramatické chyby nejsou moje, ale jeho)
"Ne."
B:"A chtěla bys se mnou?"
"Ne, promiň."

Já už nevím, co mám dělat. Upřímně jsem mu napsala, jak to mezi sebou máme. Ví, že k němu cítím odpor a zeptá se mě na tohle, vážně? Ne, že bych si z toho lámala hlavu, ale on mě dokáže tak vytočit... a to jsem jinak klidný a trpělivý člověk. To je ten pocit, kdy se sama sebe ptám, jak jsem s ním vůbec mohla být? Je mi z toho ouvej.

Táhne mi na 20 let a já si pamatuji, jak jsem si říkala, že v téhle době chci plánovat dítě. (Šmarja, ona se zbláznila!). Vždy jsem toužila být mladou maminou a mít rodinu. Zkrátka, každý to má jinak. Zatím si o tom mohu nechat zdát, protože žádný chlap není na obzoru. (A i kdyby byl, všechno chce čas). Vím, že všechno bude jinak, než jsem si představovala. Jenom doufám, že to tak nebude věčně. Někdo má životní cíl dosáhnout nejvyššího stupně v kariéře, někdo zase vyhrát milion ve sportce a já? Mít přítele a dítě. Není to tak děsivý, jak to zní.

TT # Manuál pro život

20. června 2016 v 18:19 | Ta "neviditelná" |  témata
Vyrůstala jsem s tou myšlenkou - ostatně, jako většina - , že až budu velká (bude ze mě selka!) vždy bude někdo, kdo se o můj život postará. Nedokázala jsem si představit, že jednou budu vybírat byt a bude záležet jenom na okolnostech, týkajících se mě. Vždy jsem potřebovala radu odborníka aneb rodičů a v určitých věcech stále potřebuji, i když jsem věkově dospělá.


Skutečnost, že teď můj život závisí na mém rozhodnutí, na mém směru po cestě za štěstím, je celkem sympatická, ale i tak mám trochu obavy z toho všeho, co se může přihodit, a já si nebudu v daný moment vědět rady. Možná je to způsobeno tím, že jsem odmalička maminčin ocásek, jelikož mě pomalu nenechala dojít samotnou ani na záchod u nás doma. Také je to možná tím, že se bojím reakcí lidí - něco se Vám nepovede a sklidíte posměch, znáte to.

Polibek

13. června 2016 v 18:15 | Ta "neviditelná" |  píšu pod proudem myšlenek
Větve stromů šustí, klásky o sebe třou a studený větřík čechrá mé vlasy. Ticho, ve kterém slyším zvuky přírody a cítím světlo západu slunce, jenž dopadá na můj obličej. Barvy, které malíř nenamíchá na paletě, sleduji na nebi a chytám vánek do dlaní. Kráčím po prašné cestě, která mě vede za mým milým. V dáli vidím malý stín, obrys člověka, že by on? Každým krokem, každou vteřinou jsme si blíž a blíž a nakonec nás to všechno spojí dohromady. V tenhle moment, v tuhle chvíli, v tento čas, kdy jeden políbí druhého a druhý prvního, jsme tu jenom my. Já a on.


Nebe se zatáhlo, slunce přestalo svítit, ptáci se schovali do korun stromů, vítr ustál a přišlo nekonečné ticho. Cítila jsem jeho teplé dlaně na svém těle. Jak mě něžně hladil na lícní kosti a druhou šimral na zádech, z čehož jsem měla husí kůži. Z jeho vášnivých polibků se mi podlamovala kolena, což okamžitě poznal a omotal si mě kolem sebe, jako lehkou kořist. Rozčepýřila jsem mu vlasy a letmo jsme se líbali. Měla jsem chuť z něho tu košili servat, ale před sebou jsme měli nedokončené stanovené cíle. Otevřela jsem oči a směle se na něho usmála. Počasí bylo krásné, jako předtím. Kdykoliv mě políbí, je to jako kdyby se v jedné minutě vystřídala všechna roční období, jako kdyby hořelo a my svou láskou uhasili plameny, jako kdyby všechny zvadlé kytky znovu rozkvetly, jako kdyby se vyschlé koryto opět naplnilo. Jeho polibek je klíč, který mi otevře všechna zákoutí mé duše. A takový polibek je cennější než všechno zlato světa.

Šťastný člověk nevnímá čas

9. června 2016 v 12:24 | Ta "neviditelná" |  proč, kdy, jak

Po dlouhé, ale opravdu dlouhé době mohu prohlásit, že jsem šťastná, opravdu šťastná. Doufám, že mi to na nějaký čas vydrží. Především vám chci poděkovat za komentáře u předchozího článku, jste neskutečně zlatí (hodně jste mi pomohli). Co se týče práce, tak budu psát extra články přímo o práci (Z deníku pečovatelky).