letters

twenty first letter

9. ledna 2017 v 16:15 | Ta "neviditelná"
Drahý,

je to jako kdyby se po mně slehla zem, ale neboj, nic hrozného se neděje, ba naopak, mám se skvěle.

Do Nového roku jsem vstoupila s optimismem a úsměvem na tváři, co víc si člověk může přát, než být spokojený. Věřím, že rok 2017 bude přínosem mnoha nových zkušeností, ať už šťastných, nebo méně veselých. Chci si užít svůj život plnou parou. Víš, nedávala jsem si ani předsevzetí, jelikož to je jako povinnost. Vše, co budu chtít udělat, prostě udělám.

twentieth lost letter, for him

9. listopadu 2016 v 10:28 | Ta "neviditelná"
Drahý,

byl to osud.

girl, drawing, and letters image

Nikdy jsem nevěřila, že tuhle větu zmíním, ale všechno je jednou poprvé. Přemítám si, co by bylo, kdybych neučila ono rozhodnutí, díky kterému jsme se poznali. Nejspíš bychom byli stále pouhými přáteli na facebooku. Je zajímavé, jak jedno rozhodnutí a jediný moment dokáže změnit všechno, co doposud bylo a nebylo. Naše první pohledy, úsměvy, konverzace, setkání, to jsou chvíle, na které se nezapomíná a obzvlášť tehdy, když v břiše cítím milion poletujících motýlků. Je to pocit, jako kdyby každou chvíli měla vybouchnout sopka a pohltit svět veškerými pocity, které cítím, a které nedokážu popsat. Jsem snad zamilovaná?

eighteenth lost letter

23. června 2016 v 15:27 | Ta "neviditelná"
Drahý,

bejvalej je naprostý idiot.

B:"Ty jedeš stěma rodičema k moři?" (ty gramatické chyby nejsou moje, ale jeho)
"Ne."
B:"A chtěla bys se mnou?"
"Ne, promiň."

Já už nevím, co mám dělat. Upřímně jsem mu napsala, jak to mezi sebou máme. Ví, že k němu cítím odpor a zeptá se mě na tohle, vážně? Ne, že bych si z toho lámala hlavu, ale on mě dokáže tak vytočit... a to jsem jinak klidný a trpělivý člověk. To je ten pocit, kdy se sama sebe ptám, jak jsem s ním vůbec mohla být? Je mi z toho ouvej.

Táhne mi na 20 let a já si pamatuji, jak jsem si říkala, že v téhle době chci plánovat dítě. (Šmarja, ona se zbláznila!). Vždy jsem toužila být mladou maminou a mít rodinu. Zkrátka, každý to má jinak. Zatím si o tom mohu nechat zdát, protože žádný chlap není na obzoru. (A i kdyby byl, všechno chce čas). Vím, že všechno bude jinak, než jsem si představovala. Jenom doufám, že to tak nebude věčně. Někdo má životní cíl dosáhnout nejvyššího stupně v kariéře, někdo zase vyhrát milion ve sportce a já? Mít přítele a dítě. Není to tak děsivý, jak to zní.

seventeenth lost letter

10. května 2016 v 11:41 | Ta "neviditelná"
Drahý,

je to za mnou. Včera jsem ten vztah definitivně ukončila, dokázala jsem mu napsat, co si myslím. A nevím, zda je to na tom to nejlepší, nebo nejhorší, ale odpověděl mi, že to nebudeme zbytečně dlouho protahovat, že je prostě konec. Čekala jsem, že bude bojovat a ptát se, proč tomu tak je, ale vcelku vypadal, že je rád. Takže to zase tak velká láska nebyla.


Připadám si jako planeta Pluto, která už nepatří do sluneční soustavy, protože ji kvůli její velikosti vyřadili.

Venku je nádherně. Všude rozkvetlé sedmikrásky, pampelišky a stromky. Před týdnem jsem vyrazila k sestře do Berouna sázet brambory a naprosto super odreagování, hlavně, když ta rozára pořád něco vykládala, protože člověk neměl čas poslouchat své myšlenky. Po cestě domů jsem během řízení sledovala rozkvetlou álej a přemýšlela nad tím, jak kouzelná fotka by to byla. Zjistila jsem, že mě strašně baví rychlá jízda (předpisy dodržuji). Vím, že je to nebezpečné, ale ten adrenalin je jako droga, dodává mi to pocit spokojenosti. A rovnou mě napadlo, jaký asi musí být jezdit Rally?

Teď bych dala nevím co, aby venku padaly trakaře, protože když vidím, jak krásně tam je, tím větší mám nechuť k učení.

Ale za chvíli, za pár dní, chci začít novou etapu svého života (konečně!), už k tomu budu mít dostatečné podmínky (tedy pokud odmaturuji). Konečně nebudu mít čas přemýšlet nad svou minulostí a budu dělat mnohem víc užitečnějších věcí. Navíc jsem se s chutí pustila do projektu 101 cílů za 1001 dní.

Cítím se... skvěle?

sixteen lost letter

14. března 2016 v 19:37 | Ta "neviditelná"
drahý,

nepíšu pesimisticky, což se moc často nestává, sama jsem překvapená.
mám trochu obavy, že se jednou moje anonymita odhalí, protože mám založený instagram na blog a zvlášť svůj osobní a už se mi stalo, že mě začaly sledovat dvě osoby, jak na tom osobním, tak na tom blogerském (heh). musím si dávat větší pozor!

měla jsem obavy s povinnou četbou, ale když jsem zjistila, že z celé třídy mám přečteno nejvíce knih, tak jsem o něco málo klidnější. ale víš jak to funguje, ty největší mršky mají štěstí.

maturita klepe na dveře, každý den píšeme písemky, počítáme ekonomické příklady a mám takový pocit, že budu účtovat i ze spaní.. opět jsem se ponořila do četby, výletím, plavu, píšu a snažím se dělat svůj život o něco zajímavější, než zase přijde období plné depresí, protože mé nálady jsou kolísavé.

všechno je důvodem, proč jsem na blogu neaktivní. včera jsem se z toho nedostatku času zhroutila, bylo to se mnou hrozný. dnes jsem se odreagovala tím, že jsem zdobila perníčky na Velikonoce, uff.

prozradím ti jedno velké tajemství...
...mám ještě jeden blog, kde píšu pouze o svých pocitech. musela jsem to udělat, protože tento blog čtou mí přátelé a já nechci, aby viděli, že mám problémy a trápím se. raději tu budu přinášet radost a rady do života, ale neříkám, že se nikdy "pocitový" článek neobjeví. :-)

fourteenth lost letter

10. února 2016 v 19:36 | Ta "neviditelná"
drahý,

fire and Letter imageod posledního dopisu uběhla dlouhá doba, během které jsem byla spokojená, že jsem neměla potřebu pálit pocity. jenže teď, ne že bych nebyla spokojená, jen je tu něco, co mě tíží a já ten pocit potřebuji zničit.

včera jsem si uvědomila, jaký jsem outsider, co se týče přátel. přátelství není o tom mít hromadu kamarádů, důležitější je, kdo z nich jsou praví přátelé, já vím. nemohu si stěžovat na své kamarády, protože jich mám pár, ale jsou tím nejlepším a nejúžasnějším v mém životě, ale někdy nastane moment, kdy vám nezbude nic jiného, než být sám.



přípravy na maturitní ples mi ukazují, jak jsem slabá. každý ze třídy tam bude mít hromadu přátel, jen já nikoho. rodinu a přítele nepočítám, ti jsou velkým rozdílem. nejlepší kamarádka na mě čas mít nebude, přeci jenom se bude chtít věnovat přátelům a rodině, jež se na její velký den přišli podívat a také všem nápadníkům, kteří s ní budou chtít tančit (hehe, vím že to čteš, tak se nesnaž říkat, že žádní nejsou!).

thirteenth lost letter

22. listopadu 2015 v 20:22 | Ta "neviditelná"
drahý,

je toho strašně moc.. když nad tím tak přemýšlím, tak si skoro v každém dopise stěžuji, ách jo.

konečně jsem viděla poslední díl Hunger Games. bylo to tak krásný, tak moc, že jsme si s kamarádkami pobrečely.

jsem úplně vyřízená. práce, škola, práce, učení, škola. buďte někdo od té dobroty a zastavte čas, jo? děkuji.

jsem normální, když myslím na smrt? když přemýšlím jak zemřu, kdy zemřu, co bude když zemřu... jednou (už opravdu nevím kdy a kde) se mě někdo zeptal (nebo mi to oznamoval, nevím), že nechápe sebevrahy. abych to přiblížila, tak se jednalo o téma maturita. proč někdo kvůli maturitě skáče z mostu? nesnáším věty "bože, nechápu je. kvůli škole nebo známkám skákat z mostu? ti jsou asi dost psychicky labilní, no ne? utíkat z domova, ignorovat přátele, co mají za logiku, vždyť je to jen pitomá maturita!"

chci (si) to ujasnit. dřív jsem to také nechápala, nebo spíše se ani pochopit nesnažila, abych byla přesnější. a věřím, že většina to nechápe. byla bych ráda, aby ti, kteří to nechápou a nesnaží pochopit, drželi jazyk za zuby (kdyby si náhodu o tom tématu začali povídat). proč? protože je to hnusný - mluvit o pocitech druhých, když je sami neznáte.

čím víc ten čas utíká, škola se krátí, tak já myslím na to, jak to se mnou bude vypadat na začátku maturitních zkoušek. jen při pomyšlení na maturitu se mi dělá špatně. a jo, párkrát jsem se přistihla, jak přemýšlím o smrti. jak bych to prostě všechno vzdala, jen abych se tomu stresovému období mohla vyhnout. a také se bojím toho, co by bylo doma, kdybych tu maturitu neudělala. někdo si řekne, že jsou tři pokusy - motivuje se tím. někdo si řekne, že je to jen pitomá maturita.. není to jen pitomá maturita, já chci mít nějakou přínosnou budoucnost.

asi by bylo lepší, na nic nemyslet, že?
potřebovala bych upíra, který by mi vymazal paměť, ovlivnil mě a měla bych pokoj. tak jednoduchá možnost a ona je nereálná!

TAKŽE, CO TEĎ?

Jestli je tu někdo, kdo přemýšlí o smrti, mile ráda s vámi prohodím pár (víc) písmenek.

twelfth lost letter

14. listopadu 2015 v 12:28 | Ta "neviditelná"
drahý,

"Kdyby všechno ostatní propadlo zkáze a jen on tu zůstal, žila bych i já; kdyby tu ale zůstalo všechno ostatní a jen jeho stihl zmar, svět by se mi proměnil v úplnou cizotu." Na Větrné hůrce.

seznámit se s lidmi z blogu je strašně fajn. úžasnou Markykovr znám už přes rok a právě před rokem proběhlo naše první setkání. pozvala mě na svůj ples, který se konal tento pátek. byla to paráda, už jsem fakt dlouho netancovala. sice pro mě bylo nepříjemné, jak všude byli samí lidé, ale to je jen taková maličkost, s kterou jsem počítala. moje menší fóbie.

zatím 36 hodin bez spánku, hehe. jsem jak chodící bludný holanďan :D (viz spongebob)

Cesare Pavelse jednou pravil: Láska je opravdu veliký manifest; touha být, s něčím počítat, a protože smrt musí přijít, pak zemřít statečně, s poselstvím - zkrátka zůstat v paměti.

víš co bych si přála? psát dopisy. jenže není komu, není s kým. (vlastně je, jen s jednou slečnou)

už jsem rozhodnutá, že chci další tetování. neprozradím jaké, ale opět to bude něco malého.
upozornění! zda-li se rozhodneš pro tetování, počítej i s tím, že budeš chtít druhé.

eleven lost letter

4. listopadu 2015 v 17:48 | Ta "neviditelná"
drahý,

je až neskutečný, jak ten čas letí. poslední dobou mě to dost trápí.

kontaktovala jsem iBOD a zažádala jsem o zaslání hesla. tak doufám, že se to vydaří.

od nedávné chvíle jsem zjistila, že si vůbec nepamatuji sny. vím, že se mi nějaký zdál, ale vůbec si nevzpomenu. jako kdyby mezi mnou a sny byla jakási zeď, která mi nedovolí nahlédnout do paměti. nedávno jsem se probudila, protože jsem úplně cítila, jak mi tečou slzy po tváři.

víš co mě štve? že hra o trůny vyjde až po polovině dubna..aghrrr.

byla jsem vychovaná, že o matkách se nemluví špatně. matky se mají milovat. mám z toho sklíčující pocity. nikdy jsem své mámě neřekla, že ji mám ráda (nebo ona mně). je pravda, že jsem ji vděčná za to, jak mě vychovala, ale nenávidím ji za to, jak mě psychicky týrá.

pokaždé napíšu dlouhý odstavec o své matce, ale nakonec to smažu, protože mi to nepřijde správné. hold se z toho nikdy nevypíšu.

jak mně se neulevilo.


ten lost letter

24. října 2015 v 15:54 | Ta "neviditelná"
drahý,

neexistuje žádný způsob, jak pochopit podstatu bytí. všechno se mění. mění se krajina, mění se způsoby, mění se lidé. věřím, že někde v hloubi nás je místo, kde si uchováváme zapomenuté vzpomínky, které objevíme na konci své cesty. stejně tak v každém z nás jsou hranice, které je možné překročit. postupem času je objevujeme a překračujeme, aniž bychom si to uvědomovali. dělá nás to lidmi. lidmi, kteří prolomí kousky ledu uvnitř sebe a začnout cítit.

cítíme naprosto obyčejné, přesto velmi krásné "věci", jako je teplo, přátelství, láska a něco, pro co nemůžeme najít ta správná slova. díky citu si začneme uvědomovat jaký je život. přenášíme radost jeden na druhého, druhý na třetího, třetí na čtvrtého a takhle to jde dál a dál. nespojuje nás jenom slunce či měsíc. všichni jsme vzájemně propojeni neviditelným vzduchem. každý je obyčejný. každý rozhoduje o budoucnosti světa.

nine lost letter

24. září 2015 v 21:11 | Ta "neviditelná"
drahý,

je zvláštní, jak se věci mění. jak sliby jsou jen slova. a slova jsou vítr. někde jsem to četla. je to celkem vtipný. myslíš, že se daj slova předpovídat jako vítr? "Vážení diváci, z východu se blíží studená fronta, očekávejte spoustu lží a ojediněle i bolestnou upřímnost po porušení slibů."

zase nemůžu jíst. možná je to kvůli stresu. snad kvůli tobě. tys vždycky věděl jak mi je líp než já. řekl jsi co mě trápí, jak to můžu odstranit a očekával jsi zlepšení.

nebýt tebe asi už dávno zešílím. a nebo jsem možná šťastná. bez tebe by to nebylo ono. ani teď není. ničí mě to. i když tady dávno nejsi.

eighth lost letter

11. září 2015 v 17:34 | Ta "neviditelná"
drahý,

jak já nesnáším restaurace, hospody, autobusy, obchody a velká města. všude se někdo dívá, někdo mě pozoruje, někdo mě poslouchá..

poutě jsou fajn, ale co nemůžu vystát, tak to jsou ty holky, co se oblíknou, že vypadají jako holky z D1 a motají se kolem kolotočářů z jednoho prostého důvodu, aby měly jízdy zadarmo. samozřejmě je to jejich věc, ale je hnus se na to koukat a hlavně je poslouchat. a ještě když stojím u střelnice, přijde za mnou jeden týpek a začne říkat, jaká jsem prdelka. v tu chvíli jsem měla chuť tu vzduchovku namířit na něj (neřeknu, kdyby to byl někdo jiný :D ).

heh, už mám domluvený datum na tetování, jak já se těším!
stala se ze mě rebelka. nejenom, že mi matka to tetování přísně zakázala, ale dokonce odejdu ze školy, aniž by o tom matka věděla. no co, 18 let mi už bylo. (to totiž bude můj první prohřešek, co se týká školy, hih)

poslední dobou jsem taková podrážděná. čtenářský deníky dělám pozdě do noci, nestíhám se učit, nemluvě o tom, že budu muset chodit na brigádu a k tomu všemu si musím připravit asi milion prezentací. studentský život je taaaak strašný!(upozornění: nedělejte všechno na poslední chvíli).


od 13. - 18. tu nejsem (Londýn), články budou přednastaveny :-)
mějte se líp, než se mám já a nezapomeňte na úsměv!

seventh lost letter

30. srpna 2015 v 10:39 | Ta "neviditelná"
drahý,

vzala jsem si ponaučení, že nemá smysl něco do budoucnosti plánovat, protože se může cokoliv pokazit.

seznámila jsem se s jednou velice příjmenou starší paní, kterou jsem pustila v metru si sednout. děkovala mi až do jejího vystoupení, i přesto, že jsem ji utvrzovala v tom, že nemá proč. vždyť tohle je samozřejmost, tohle by měl dělat každý.

nesnáším pohledy lidí. ( a že v metru je jich hodně!) takže jsem si vytáhla knihu a četla jsem. a musím řici, že číst v metru, když stojíte v hloučku lidí je fakt nesnesitelné, ale o hodně lepší, než sledovat ty otrávené pohledy, včetně mého.

vrátit se k běhání byla ta nejlepší věc, přeci jenom v těch vedrech to opravdu nešlo, takže hurá!


slyšeli jste někdy chrápat psa ? já ano a je to vtipné.
viděli jste film The Longest Ride ? já ano a je to naprosto nádherný film, takže neváhejte.
nemyslete na školu a snažte se užívat posledních dnů. :-)


sixth lost letter

17. srpna 2015 v 17:33 | Ta "neviditelná"
drahý,

až teď mě napadá, že zapomínám děkovat. opravdu mám chuť všechny (Vás) obejmout a kleknout na kolena a děkovat. takové lidi mi Bůh seslal z nebe. nic bych nedokázala, kdybych nepoznala - i když přes kabely - spoustu úžasných lidí. za den přečtu nespočetnou hromadu článků a z každého článku si něco odnesu. možná to zní jako klišé, ale kdepak.

"vzali ti křídla, nechtěli tě nést,
zapomněl si lítat, naučil ses snít,
vzali ti víc, než mohli dát."



seděla na lavičce s knihou v ruce, jejíž název obnášel tři slova. Na větrné hůrce. nebe se pomalu měnilo z modré barvy na šedivou a přišlo nepatrné chvění, které se po chvilce proměnilo ve velké. dřív, než stihla přečíst kapitolu, přišel déšť. její kniha utrpěla menší zranění - zmokla. přišla si, jako kdyby ublížila lidské duši. sundala si sandále a pomalu odcházela. užívala si chodit bosa v dešti, chytat kapky do dlaně a zvedat hlavu k nebi. bylo krásné ticho, které přerušovaly dunící hromy a blesky, které krájely oblohu stříbrnomodrým světlem. všichni hleděli na onu dívku. přesněji na její bosé nohy, ale nikdo nerozeznal její slzu od kapky.

lilo jako z konve - ještě víc.

od 18. - 22. 8. budou články opět přednastaveny, budu mimo internet.
mějte se krásně!

fifth lost letter

16. srpna 2015 v 11:05 | Ta "neviditelná"
drahý,

nechci být jenom jedna věc.
chci být odvážná, statečná, nesobecká, upřímná, inteligentní a dobrosrdečná.
copak je to tak těžký ?
asi jo.
 
 

Reklama