ostatní

Všechno nejkrásnější!

29. prosince 2016 v 20:44 | Ta "neviditelná"
Pěkný večer (ráno, poledne, odpoledne), vážení. Tímto článkem přináším pár novinek, abyste byli v obraze, a především vám všem chci popřát krásný Nový rok, plný úspěchů, plný motivace a optimismu, užijte si rok 2017 v plné parádě, i přes neúspěchy, nebo temné chvilky. Za rok si dáme vědět, jak se nám vedlo!

light, christmas, and winter image

Co se týče mě, já jsem za rok 2016 velice ráda, protože to byl můj nejlepší rok, i přes veškeré smutné události. Složila jsem úspěšně maturitu, našla skvělou práci, jsem více pozitivní, poznala jsem nové přátele, jsem zdravá, plním si cíle, a co víc si člověk může přát? Nesmíme být nároční.

Stay positive, work hard, make it happen

3. prosince 2016 v 19:20 | Ta "neviditelná"

Sice nejsem zastánce angličtiny v názvu článku, ale tohle je tak boží, že pro jednou mě to nezabije, ba naopak, posílí!

Lidi, já se mám tak skvěle, jako snad ještě nikdy. Vůbec nevím, s čím mám začít. Nejraději bych to tu splácala dohromady pátý před devátý, abych na nic nezapomněla, ale nemůžu, protože chci dodržet nějakou tu úpravu.


Ne, že byste doma neměli kalendář, ale stejně musím upozornit na to, že Vánoce se pomalu, ale jistě blíží. Jde to znát, protože já už mám dárky skoro všechny nakoupený, můj bankovní účet pláče a doma voní cukroví. Nákupy jsou letos u mě mnohem rychlejší a pohodlnější, protože jsem většinu dárků nakupovala přes internet.

Také jsem si splnila další dva cíle - setkat se se svou oblíbenou bloggerkou (fakt tě žeru, holka) a darovat krev. Krev jsem darovala nedávno a mám radost, že šlo všechno jako po másle, jenom personál by mohl být příjemnější, ale to je maličkost.

Jak se žije s emetofobií?

13. října 2016 v 20:25 | Ta "neviditelná"
Emetofobie = nadměrný, neopodstatněný strach z toho, že budu já nebo nějaká jiná osoba v mém okolí zvracet, nebo i to, že mně nebo někomu jinému bude nevolno - tzv. na zvracení.

Výsledek obrázku pro emetofobie

Přesto, že slovo emetofobie - strach ze zvracení - jsem nedávno zaslechla poprvé, tak je to jedna z nejčastějších specifických fobií. Když jsem si přečetla x různých, ale podstatou stejných článků, konečně jsem pochopila svou situaci. Trpět emetofobií (a další psychickou poruchou) není zrovna procházka růžovým sadem, možná to někteří znáte. U této fobie nastávají panické záchvaty (ze stresu i nervů), a proto je dobré mít někoho blízkého, komu byste se se svým problémem mohli svěřit. Někoho, kdo by se vám nevysmál, ale dokázal na to hledět realisticky - "Tak co, tak se pozvracíš, vždyť jsi jenom člověk, když tak pro tebe přijedu, ale určitě to přemůžeš, jsi šikovná, neboj." V tu chvíli potřebujeme jediné - uklidnit se.

Poznatky a výtky z nevydařeného vztahu

1. července 2016 v 10:45 | Ta "neviditelná"
Sex, líbání a mnoho dalšího, s čím se ve vztahu můžeme setkat. O takových věcech se normálně nebavím, ale prostě mi to nedá a musím o tom napsat. Možná to sami z vlastní zkušenosti znáte.

Pracovnice v sociálních službách

30. května 2016 v 20:20 | Ta "neviditelná"
Když mi nevyšla mateřská škola, složila jsem ruce do klína s tím, že nenajdu vhodnou práci. Nezbývalo mi nic jiného než hledat a doufat, že opak bude pravdou. Nakonec jsem takové místečko našla, a přesto, že někdo nad takovou prací ohrnuje nos, já se raduji a těším.

Jestliže člověk shání práci, je důležité si položit nejdůležitější otázku - Proč zrovna tahle práce? (plat bych zařadila na druhé místo) Neumím si představit, že bych celý život dělala nezáživnou práci. Vím, že k určitému povolání je třeba určité získané studium a někdy je těžké se dopracovat k vysněné pozici, ale přeci jenom to není nemožné.


Řekli, že to bude navždy

21. května 2016 v 11:27 | Ta "neviditelná"
Když je člověk až po uši zamilovaný, nepřipouští si myšlenku, že může přijít den, kdy bude všeho krásného konec. Což nikomu nedávám za zlé, jen je třeba se držet při zemi a počítat i s nejhorším. Říká se, že nic netrvá věčně.

Projekt 101 cílů za 1001 dní

12. května 2016 v 20:09 | Ta "neviditelná"
Každým dnem přibývají cíle, kterých bych chtěla dosáhnout a já chci sledovat, kdy a za jakých podmínek jsem jich dosáhla. Jednou si je všechny přečtu a budu vzpomínat, kolik překážek jsem musela zdolat, abych došla k cíli. Líbí se mi ta fantazie tohoto projektu. :-)

Filmové anotace

29. dubna 2016 v 17:22 | Ta "neviditelná"
Po psychické stránce mi není dobře, takže posledních pár dní trávím sledováním filmů, abych se odreagovala a nemyslela na nic jiného, i když bych měla dělat více užitečnější věci, jako je například učení. Určitě to sami znáte.

Seznámím Vás s filmy, které jsem dnes i v nedávné době viděla a třeba se jednou budete nudit, že se podíváte taky.

Článek o 'smyslech'

14. února 2016 v 8:48 | Ta "neviditelná"
Magthealien mi zaslala pár zajímavých otázek o 'smyslech', z kterých jsem napsala článek. Berte to trochu s rezervou, znáte moji fantazmagorii. A určitě si zkuste také odpovědět na otázky, protože u toho myslíte pozitivně a je to prostě žůžo.

JAKOU VŮNI SI PŘEDSTAVÍŠ, KDYŽ USLYŠÍŠ HORSKÝ POTOK?
Představuji si svěží vůni, z které cítím svobodu a touhu. Cítím vůni levandule.

Lidi, neházejte flintu do žita

5. ledna 2016 v 19:40 | Ta "neviditelná"
Jedna zkušenost, jeden závěr aneb co tě nezabije, to tě posílí.

Nemám ráda unáhlené závěry. A jedna z lidských chyb je právě ta, že z komára děláme velblouda. Za vším hledáme důvody, problémy, pokládáme otázky, ale nenapadne nás, že tak to prostě je a musíme se s tím smířit. Svět se kvůli nám nezboří, i kdybychom se na hlavu stavěli.

Nestresujte se z Nového roku

26. prosince 2015 v 16:50 | Ta "neviditelná"
Silvestr se má slavit s radostí a pohodou, ne se stresem. Zbytečně se stresujeme nad tím, jaký bude rok 2016, co koupit, kde slavit, s kým slavit a tak dále. Většina nešťastně nezadaných se stresuje nad tím, že jsou na Nový rok sami a hned si řeknou "Jak na Nový rok, tak po celý rok". Proč hned začínat tím negativním? Proč si neříct něco pozitivního? "Tak jsem sama, no a co. To mi nebrání v tom, být šťastná."


Jak se znám, tak já vím, že by mě ta samota užírala. A přiznejme si to, slavit každý rok Silvestra v kruhu rodinném je možná fajn, ale s přáteli je to taky o něčem jiném. Já jsem například ráda, že budu na Silvestra s přítelem a ne s rodinou. Vyrazíme k jeho kamarádům a užijeme si to. Jediná nevýhoda je, když se musíte rozhodovat s kým být. Zda s přítelem, rodinou, nebo kamarády. Dohromady všechno nejde, to bychom si museli pronajmout fotbalové hřiště.

Na sedačkách (6)

29. listopadu 2015 v 16:50 | Ta "neviditelná"
Drazí čtenáři, vy, kteří jste četli povídku pravidelně nebo náhodně, tak vám přináším velice smutnou zprávu. Tento díl je poslední, bohužel. Říká se (nebo aspoň já to říkám), že poslední díl z celého příběhu je nejlepší, i když jsem zklamaná, že končí. I tentokrát to tak mám. Je to opravdu pěkný a nemám co vytknout. Má to takový neutrální konec, zkrátka jsem spokojená! Člověk, který to napsal je prostě jednička.

alternative, author, and navy image

Stáli jsme oba na místě, jako před měsícem. Ona uplakaná, já zmatený. Skoro jako deja vu. Až na to, že teď bylo něco trochu jinak. Atmosféra se večeru před měsícem nepodobala v jediné věci.
"Omlouvám se." řekl jsem po chvíli potichu, jako bych se bál, že mě uslyší ještě někdo. "Bál jsem se a nechtěl jsem to zkazit," mlčela. "Což se mi asi povedlo."
Zkusil jsem ji pustit, jen abychom se dostali dovnitř, ale ona své sevření nepovolovala a odmítala se hnout z místa. No, tak fajn, řekl jsem si a Kristýnu jsem objal kolem pasu, zvedl a odnesl na gauč do obýváku. Pořád měla hlavu položenou na mojí hrudi tak, abych jí neviděl do obličeje. Asi bysme si teď měli všechno vyříkat, a ona nejspíš nezačne, takže je to na mně…
"Já vím, že jsem se choval hloupě," to je dobrý začátek, říkají to ve všech filmech a celkem to zabírá. Jak ale mám pokračovat? "a mrzí mě to. Měl jsem Ti aspoň zavolat nebo napsat… Nechci teď, abys na to zapomněla. Co se stalo, stalo se. Znovu bych to neudělal, ale co věci, které se staly se už nezmění. A už vůbec ne lítostí. Proto prosím, odpusť mi. Ne teď, ne dnes, ale přemýšlej nad tím." odmlčel jsem se. Měl jsem úplně sucho v krku, ani nevím odkud všechna ta slova šla, protože jsem si předtím nic nepřipravoval a teď najednou tohle…
"Kristy, tohle… tohle není žádání o druhou šanci. Pochybuju, že bys se mnou ještě teď něco chtěla mít. Dlužím ti ale omluvu za to všechno. A nechci, aby ses kvůli tomu dál trápila. Můžeme… já chci, abychom zůstali..."
"Buď už sakra zticha..." skočila mi do řeči šeptem. Z jejího hlasu nebylo patrné vůbec nic. Byl natolik zastřený emocemi, že jsem nedokázal říct, jaké byly. Seděli jsme tam, oba naprosto bez hnutí, skoro jsem ani nedýchal, a hodiny na zdi hlásily, že na začátek dnešního představení národního baletu se nedostavíme.
Řekl jsem si, že teď by nebylo úplně rozumné ještě mluvit, tak jsem ji alespoň pohladil ve vlasech, aby cítila přijetí z mojí strany. Chvíli si to nechala líbit, jako kočka, která se chce mazlit. Pak se na mě podívala očima modrýma hlubokýma jako dvě studny. Až teď jsem si všiml jakou mají barvu. Padaly jí do nich vlasy. Natáhla ruku, aby si je upravila, ale pohyb nedokončila, protože jsem ji za ruku chytil a úpravu vlasů dokončil za ní.
Usmála se.
"Tak jo..." řekla jen a zase se mi usadila hlavou na rameni. Ty dvě slova naprosto vystihovaly, co chtěla říct - "Odpuštěno, ale s druhou šancí nepočítej, dokud se mnou neuděláš maraton Hry o Trůny, Hobita a Pána prstenů."
Nejradši mám čtvrtou sérii. Na tu se těším.

Všechny malé zázraky

19. listopadu 2015 v 17:26 | Ta "neviditelná"
Normálně recenze nepíšu a hlavně, když už jsem se o knize zmiňovala v před...(několik před) předchozím článku. To jsem netušila, že kniha se mi natolik zalíbí, abych ji rozšířila dál do světa. Možná už jste na tuto knihu četli recenzi (jejich poměrně dost). Nejde tak o recenzi, jako o ten názor.

Svět zlomí každého, a mnoho jich je pak silných na místech, kde je zlomil. - Ernest Hemingway


Shrnující příběh o hledání a (ne)nalézání, o lidských předsudcích, přátelství a první lásce.

Na sedačkách (5)

17. listopadu 2015 v 18:53 | Ta "neviditelná"
Tento díl mě velice potěšil i rozesmál. Opět se mi strašně líbí Kristýnin úhel pohledu. Celkově jsem nadšená. Co na to říkáte Vy?

couple, colour, and yolo image

Ráno jsem se vzbudil brzy. Byla ještě tma. Když jsem si všiml, že vedle mě někdo leží, trochu jsem zpanikařil, nevěděl jsem, kdo to je, nebo jak jsem se tam dostal. Ale v okamžiku mi došly všechny události z předchozího dne a rázem jsem byl… v ještě větší panice. V tichosti a rychlosti jsem našel všechny svoje věci a chtěl odejít. Ještě jsem se podíval na spící Kristýnu. Je přeci jen docela roztomilá. Pomalu jsem k ní přešel a potichu ji oslovil, abych si byl jistý, že spí. Když jsem věděl, že určitě spí, na rozloučenou jsem ji políbil na čelo. Z bytu jsem odešel s mírnou kocovinou, a jedinou známkou mé přítomnosti v něm. Vzkaz, který jsem zanechal na nočním stolku, zněl: "Mám nějakou práci, kterou musím. Brzy se ozvu. Petr"
Neozval jsem se brzy. Nevěděl jsem, jak. Nevěděl jsem, co jí říct. A tak dny šly jeden za druhým a mně připadalo stále víc a víc hloupé Kristýně aspoň napsat. Nebyl jsem si jistý, co by se dalo od našeho vztahu očekávat. A vůbec, jestli jsem nějaký vztah chtěl. Vůbec ničím jsem si nebyl jistý. Jen jedním - nechtěl jsem Kristýnu zbytečně zraňovat. Cítil jsem se příšerně. Už jen kvůli všemu, co jsem dosud udělal. Až v to ráno mi došlo, co ke mně ona vlastně celou dobu cítila. A já ji povídal o Anetě a všechno ostatní… Ani za měsíc jsem si nebyl všechno schopen urovnat.

Finchova pravidla putování

15. listopadu 2015 v 18:16 | Ta "neviditelná"
Miluji knihkupectví. A když jsem v pátek jedno krásné, velké knihkupectví navštívila v Praze na Václavském náměstí, nemohla jsem odejít s prázdnou. Nejdříve jsem tam šla za účelem, že si koupím knihu od Nicholase Sparksa - Nezapomenutelná cesta. Skutečnost byla a je taková, že si ji budu přát k Vánocům a místo toho, jsem si koupila knihu Všechny malé zázraky, která je naprosto oslňující. Ještě ji nemám přečtenou, takže tu nebudu psát žádnou recenzi, ale pokud na ni náhodou narazíte, přečtěte si ji. Zatím všechny recenze, které jsem přečetla byly pozitivní!

"Nutnost pro fanoušky Eleanor a Park a Hvězdy nám nepřály, a taky pro kohokoli, kdo potřebuje nutně dýchat." - Justine Magazine


A abych Vás aspoň trochu přilákala na knihu, tak sem dávám Finchova pravidla.
1. Nejsou žádná pravdila, protože život se už tak skládá z příliš mnoha pravidel.

2. Jsou tu ovšem tři ,,pokyny" (což zní míň upjatě než ,,pravidla"):
a) Nebudeme používat telefony, abychom se dostali tam, kam chceme. Uděláme to přesně postaru, což znamená, že se musíme naučit číst mapy.

b) Můžeme se střídat ve výběru míst, ale taky musíme být ochotni jít tam, kam nás cesta zavede. To znamená i tam, kde je to skvělé, nudné, bizarní, poetické, krásné, ošklivé, překvapujicí. Stejně jako sám život. Ale rozhodně ne nikdy nikam, kde je to obyčejné.

c) Na každném místě zanecháme něco jako ,,obětinu". Může to být náš osobní geocaching (,,volnočasová aktivita spočívající v hledání skrytých objektů pomocí GPS a souřadnic, zveřejněných na internetu"), ale ne jako hra, bude to jen pro nás. Pravdila geocachingu říkají ,,něco vzít, něco zanechat". A když si z toho místa něco odnášíme, proč tam taky něco nezanechat? Je to způsob, jak dokázat, že jsme tam byli, a způsob, jak tam nechat část sebe samých.

KDO JI PŘEČETL/ ČTE/ BUDE ČÍST?
 
 

Reklama