píšu pod proudem myšlenek

Ukolébavka

1. února 2017 v 20:13 | Ta "neviditelná"
Dřív, než půjdeš spát
zhasni světla a pohleď,
noční obloha je krásy tvář
a hvězdy její jasně září

kráčej dál po cestě vzhůru
neznámé čeká na Tebe
nedovol vyhrát noční můru,
vždyť stoupáš do nebe.

Věř v zázrak v nebesích,
tancuj, zpívej, sni
použij fantazii v nesnázích
a přes překážky jdi.

Sny se zdají být nekonečné,
ale naplňují tvojí duši,
sny můžou být skutečné,
jen musíš věřit čemusi,

všechno se spojí pro tvé štěstí,
mezitím, co budeš snít
objevíš na nebi nová souhvězdí
a až se probudíš, budeš žít.

Nyní nastal čas zavřít víčka svá
a vše bude tak, jak být má.

Vytěsnění citu

24. ledna 2017 v 12:55 | Ta "neviditelná"
Procházíme se s rukou v ruce při západu slunce podél pobřeží a sledujeme vlny, jež nám máčí nohy, a nasloucháme moři. Slyším, jak nad námi létají ptáci a něco si štěbetají. Dívám se za obzor nekonečného moře a cítím, jak mě zezadu něžně obejmul. Cítím na krku jeho dech a má touha roste. Toužím po jeho dotecích, po jeho něžných slovech, ale tahle chvíle ticha je mnohem víc. Stojíme tu v objetí před pohybující se třpytící hladinou, slyšíme tlukot srdcí a cítíme intenzitu našich citů.


Zpovzdálí se ozývá hudba, na níž si hledíme z očí do očí a v objetí pomalu tančíme. Jsme tu jenom my dva společně s mořem, jenž nám střeží naši hlubokou nekonečnou lásku, a necháváme se unášet hudbou, která nás vznáší do nebes. Veškeré doteky a pohledy planou ohněm, hudba pomalu odeznívá a já se nemůžu vynadívat, jak nádherný je. Všechno odpovídá tomu, že spadl přímo z nebe. Vidím, jak touží říct slova, jež mají sílu otřást světem, namísto toho ho dlouze políbím a vložím do něj veškerou svou lásku. Otevřu oči a přede mnou je pouze moře, jehož hladina se zklidnila a slunce zašlo za obzor. Veškeré pocity jsou uhašeny. Je čas na novou kapitolu, proto se otáčím zády a jdu vstříc něčemu novému a neznámému.

Rovnováha

7. prosince 2016 v 13:01 | Ta "neviditelná"
"Život je rovnováha mezi tím, co můžeme kontrolovat a co nemůžeme. Já se učím žít mezi úsilím a (ne)vzdáváním se."

Listening to your heart vs your brain. 'The Balance
V jedné dlani mám všechno, v druhé dlani nic. Tvořím si vlastní rovnováhu všech protikladů, protože nechci mít něčeho víc a něčeho méně. Musím brát v potaz, že chci žít spokojený život, a proto jsem připravená na pády, kvůli kterým klesnu, ale i na kroky, které mě posunou vpřed a díky nimž vzrostu. Život se nikoho neptá, zda je připravený na to či ono, prostě se stane to, co se stát má, i kdyby nám to mělo přinést bolest, nebo radost. Po životních zkušenostech, kam zapadá i láska, jsem se naučila být imunní a trochu jsem se obrnila, abych neprožívala silnou bolest. Samozřejmě, že trpím, ale snadněji, protože mou psychiku chrání křemencová skála. Člověk věří všemu, co vidí a cítí. Já teď cítím sílu. Sílu postavit se sama za sebe, říct určitým lidem sbohem a některé přivítat s otevřenou náručí se slovy, jak jsou důležitou součástí mého života. Sílu zdolat veškeré překážky a dosáhnout snů - věřím, že to dokážu, doprovází mě víra. Stejně tak, jako všechny ostatní, jde o to, že každý na to přijde jindy a především sám. Ta doba temnoty, ve které se deprese stala mým stínem, je dávno za mnou, protože jsem jí zabouchla dvířka před nosem.
Balance - I love this! Balance is a theme in my life, and I even go by the name, sometimes.:
Uvědomila jsem si, že nedovolím, aby něco nebo někdo pronikl hluboko do nejvíc zranitelného místa v lidském těle, jenž nese název duše. Duše je křehká. Křehká víc, než porcelán, ačkoliv to může znít absurdně. Proto je důležité střežit ji, jako oko v hlavě a pečovat oni, jako o svůj vzhled. Každý nepřítel se soustředí na to, jak nejlépe ublížit a prvním terčem je psychika, proto uvnitř hlavy nebojuj s nepřítelem, ale se sebou samým. Pamatuj, že jakmile to půjde jedním uchem dovnitř a druhým ven, jsi vítěz. Jsou chvíle, kdy se cítím jako osina v zadku, nebo jako rozbitá lahev, ale zatnu zuby a udělám vše proto, abych se cítila líp. Zkrátka jsem se naučila naslouchat vlastním myšlenkám i vlastní duši. A vím, že všechno může být takové, abych se cítila spokojená. A proč? Protože žiju v rovnováze. Svět, kde existují dvě cesty, ale ať už zvolím jakoukoliv, dopadne to fifty-fifty, jelikož na tom protiklady budou stejně a to je hlavní pointa celé rovnováhy.

nineteenth lost letter

3. října 2016 v 18:04 | Ta "neviditelná"
Drahý neznámý,

děkuji ti, žes jsi měl se mnou tu trpělivost a nenechal se odradit, ani zastrašit. Varovala jsem tě, že to se mnou budeš mít těžký, ale ty ses k tomu postavil čelem a tvůj výraz odpovídal "jsem tvůj hrdina", za což tě nesmírně obdivuji. Celý život jsem čekala na muže, jako jsi ty. Na někoho, kdo mě bude brát jako květinu, o kterou je třeba pečovat s láskou, aby nezvadla. Život za to hledání a čekání stojí, protože není nic krásnějšího, než se ráno probouzet po tvém boku a vidět, jak se ze spaní usmíváš, nebo naopak, jak spokojeně pochrupuješ. Láska nespočívá v tom, kolikrát mě pozveš do luxusní restaurace, ale v tom, kolik času mi věnuješ, i přes jeho nedostatek. Miluji, když mi s touhou hledíš do očí, něžně se mě dotýkáš a sleduješ, co to se mnou dělá. Miluji, když spíš, a ne proto, že je to chvíle, kdy jsi nejhodnější, ale proto, že hledět na tebe, je jako hledět na noční oblohu - krásně a jasně záříš. Když se naše ruce propletou, je to jako kdybych měla v moci celý svět, a ve tvé náruči se cítím jako anděl v nebi. Naše láska je tak silná, že by dokázala zbořit čínskou zeď a ať se děje, co se děje, jsme tu jeden pro druhého. Budu tvou oporou za každé situace. Každý okamžik s tebou je nevyčíslitelný a za nic na světě, ani za zlatou cihlu, bych ho nevyměnila. S tebou jsem ožila a díky tobě žiju. Miluji tě, navždy tvá J.

Sněhová vločka

24. srpna 2016 v 17:34 | Ta "neviditelná"
Uprostřed zasněžené louky, při západu slunce, kdy vítr slabě foukal, mě něžně obejmul. Tak něžně, jako kdybych byla motýl a on se bál, že mi zlomí křídla. Pozvedl mou tvář a hleděli jsme si z očí do očí. Sledovala jsem jeho pronikavé oči, které se snažily vyjádřit vše, co slovy nejde. Jakoby dumal nad tím, jak směle vyjádřit, co právě cítí. Ten pocit nejde vysvětlit, ani naznačit, musí se poznat. Položila jsem chladnou dlaň na jeho tvář, pomalu jsem se přiblížila k jeho rtům a lehce svými rty přejela po jeho. Byl to ledový polibek, po kterém jsem ho chytila za ruku a vyzvala k tanci. Začali jsme pomaličku tančit a byli si tak blízko, jak jen je to možné. Neustále mě pozoroval, laskal do vlasů a chtěl toho tolik říct, ale činy mluvily za nás. Slunce zapadlo za obzor a zpovzdálí k nám doléhalo světlo pouličních lamp. Toužila jsem po jeho dotecích, po jeho polibcích i po něm samotným. Ucítila jsem, jak mi sněhová vločka dopadla na tvář. Podívali jsme se vzhůru a všude kolem nás, na tu padající krásu. Smáli jsme se. Byli jsme šťastní a zamilovaní. Přestal tancovat a opřel si čelo o mé. Cítila jsem rychlý dech nás obou i ten silný tlukot srdce. A najednou se zastavil svět. Políbil mě. Byl to nekonečný polibek. Připadala jsem si jako sněhová vločka - padající z nebe, zmrzlá, ale přesto jsem tím příjemným teplem roztála a začala jsem padat znova a znova, dokud jsme neodešli za společném teplem domova.

couple, snow, and love image

Lesní víla

19. srpna 2016 v 14:05 | Ta "neviditelná"

(Čti pomalu, velice pomalu a vžij se do momentu)

Cesta je dlouhá, ne-li nekonečná. Procházím kolem řek, kolem hor, skrze lesy a seznamuji se s dary přírody. Párkrát zaslechnu, jak pode mnou křupne větev, jak ptáci přilétají a odlétají z koruny stromů, jak mi stromy šeptají a naslouchají. A někdy je chvíle, kdy slyším naprosté ticho. Ticho, které neprolomí ani mé myšlenky, ať už jsou jakékoliv. To je ten moment, kdy si připadám, jako lehký vánek. Nic mě netíží, naprosto nic. Vydržím takhle celou věčnost, dokud nenastane západ slunce. Paprsky dopadají skrze stromy a vytváří kouzelný efekt. Jsem jako lesní víla. Tančím. Dýchám. Věřím. Snažím si uchovat každičký detail, protože mi nikdo a nic nenahradí tento pocit štěstí, radosti a svobody. Můžu být sama, nadosmrti sama, ale stejně tu bude ona, matka Země, která mi bude naslouchat do skonání světa, ať se děje, co se děje. Prý ji nikdo nikdy neslyšel, ale přeci jen nám umožňuje slyšet její hlas. Vítr a déšť. I ona nás slyší, velice dobře, a poskytuje nám pomoc, která je nenahraditelná. Spolu... spolu máme sílu. A po každé, když odcházím, neříkám sbohem, nýbrž zatím, protože vím, že to není naše poslední společná chvíle.

Polibek

13. června 2016 v 18:15 | Ta "neviditelná"
Větve stromů šustí, klásky o sebe třou a studený větřík čechrá mé vlasy. Ticho, ve kterém slyším zvuky přírody a cítím světlo západu slunce, jenž dopadá na můj obličej. Barvy, které malíř nenamíchá na paletě, sleduji na nebi a chytám vánek do dlaní. Kráčím po prašné cestě, která mě vede za mým milým. V dáli vidím malý stín, obrys člověka, že by on? Každým krokem, každou vteřinou jsme si blíž a blíž a nakonec nás to všechno spojí dohromady. V tenhle moment, v tuhle chvíli, v tento čas, kdy jeden políbí druhého a druhý prvního, jsme tu jenom my. Já a on.


Nebe se zatáhlo, slunce přestalo svítit, ptáci se schovali do korun stromů, vítr ustál a přišlo nekonečné ticho. Cítila jsem jeho teplé dlaně na svém těle. Jak mě něžně hladil na lícní kosti a druhou šimral na zádech, z čehož jsem měla husí kůži. Z jeho vášnivých polibků se mi podlamovala kolena, což okamžitě poznal a omotal si mě kolem sebe, jako lehkou kořist. Rozčepýřila jsem mu vlasy a letmo jsme se líbali. Měla jsem chuť z něho tu košili servat, ale před sebou jsme měli nedokončené stanovené cíle. Otevřela jsem oči a směle se na něho usmála. Počasí bylo krásné, jako předtím. Kdykoliv mě políbí, je to jako kdyby se v jedné minutě vystřídala všechna roční období, jako kdyby hořelo a my svou láskou uhasili plameny, jako kdyby všechny zvadlé kytky znovu rozkvetly, jako kdyby se vyschlé koryto opět naplnilo. Jeho polibek je klíč, který mi otevře všechna zákoutí mé duše. A takový polibek je cennější než všechno zlato světa.

Nebe plné hvězd

13. ledna 2016 v 19:07 | Ta "neviditelná"

Nad mou hlavou, plnou myšlenek, je tmavě modrá obloha, pokrytá miliardou zářících hvězd. Sedím na lavičce, která je nově natřená, jelikož krásně voní a žádná šmouha na první pohled není patrná, stejně tak, jako šrámy na srdci. Jediné, co vidím, jsou výřezy. Rozpoznávám tvary a písmena, která mi nedávají smysl, jako sám život. Zvedám hlavu k nebi a měřím poměry měsíce. Největší věc, která se tváří být malá. Chtěla bych vzlétnout ke hvězdám, usednout na půlměsíc a vidět svět z výšky. Poté bych seskočila dolů, roztáhla ruce a dýchala vzduch nebes. Možná bych si po cestě dolů zaskákala na obláčcích, z kterých bych seslala pár kapek vody, mezi kterými bych prolétávala, dokud bych neskončila zpět na lavičce. Snažila bych se nadechnout a zpříma s úsměvem vyrazit za dobrodružstvím, jenž nese název život. A při každé pochmurné chvilce, bych sledovala nebe plné hvězd a rozvíjela svou fantazii, která by mě přenesla až na konec světa.

TT # Čas říct sbohem

30. října 2015 v 10:44 | Ta "neviditelná"

Jakmile objevím písničku, která se mi faktický líbí, tak začnu psát, aniž bych si pořádně ujasnila co vlastně. Zařadím to do tématu týdne, protože to k tomu celkem pasuje. Nelekejte se, jen jsem napsala dvě rozdílné věci na jedno téma. :-)


Stojím před hranicí znovuzrození. Udělám krok dopředu, všechno zmizí. Udělám krok dozadu, všechno se změní. Budu-li stát na místě, všechno bude stejné. Mám na výběr, dokážu se správně rozhodnout? Jelikož s tím rozhodnutím budu žít do konce života a nechci litovat. Nechci se vracet do minulosti, nechci přemýšlet o budoucnosti, chci žít přítomností. Chci objevit svou čistou duši a vstřebávat všechnu energii, která mezi lidmi putuje. Toužím otevřít oči a spatřit světlo. Chci se dotknout nebe a lítat s motýly. Sním o pohádce a Petru Panovi. Sny jsou to, co nás povznáší. A já sním o životě. O té jedné léčce, která všechny polapí. Chci zkusit být v pasti a dostat se ven. Dokážu to, slyším hlasy. Hlasy své, nikoliv jejich. Věřím a doufám. S nádechem otevírám oči, zvedám nohu a potichu, potichounku říkám sbohem, protože hlasité sbohem si šetřím na pozdější, více důležitější chvíli.

The pain is faith

23. září 2015 v 6:44 | Ta "neviditelná"
Straší mi to v rozepsaných už od května, kdy jsem se utápěla v depresích (aspoň podle toho, o čem jsem psala). I když to není vůbec nic veselého, mně se to líbí. Přiznejme si, Shakespeare nejsem ani nebudu, ale nějakou tu pointu to má.

Z rána sedící na louce,
večer spící v zátoce,
pociťuji úzkost i deprese
cítím bolest u srdce.

zvedám ruce k nebi a
čekám na odpovědi,
v očích třpytící se slzy mám,
už však na nic nečekám.


odcházím, daleko pryč,
do neznáma, kde je vše cizí,
jsem holka neexistující
životem proklouzávající.

ze dne na den
je se vším ámen.
tolik síly mi chybí
dojít k vysněnému cíli.

Zvedám zbraň k hlavě,
mačkám spoušť hravě,
nezapomínejte na mě.

Za oponou

20. července 2015 v 8:08 | Ta "neviditelná"
P Ř E D N A S T A V E N O

Jednou mi kamarádka řekla, ať zkusím napsat text písničky. Samozřejmě jsem odporovala, protože jsem nikdy nic takového nepsala a věděla jsem, že to bude jedna velká katastrofa. Ona je to opravdu jedna velká katastrofa, ale mně se i přesto celkem líbí (hotový nesmysl). Posuďte sami.

Ještě dodávám, že text je napsaný ve slovenštině, protože se mi to více líbí, i když v češtině to zní také pěkně.

Odlišná

16. července 2015 v 17:07 | Ta "neviditelná"
Tento článek mám v rozepsaných už delší dobu, takže v tom nehledejte něco víc. Jelikož v rozepsaných mám hodně pozitivních článků, tak tam zkrátka tento nechci. :D

SKYLAR GREY - I N V I S I B L E

Pamatuji si na dobu, kdy jsem byla malé dítě a naprosto nic jsem neřešila. Neřešila jsem, zda mě má někdo rád, zda se někomu líbím, zda mám přátelé, zda jsem tlustá nebo hubená. Neřešila jsem nic, protože jsem neřešila svět dospělých. Bylo mi jedno, zda má někdo problémy, jelikož jsem věděla, že mě do toho zatahovat nebudou. Před nastávajícím časem, jako je období puberty, se mi pomalu hromadily informace z dospělého světa. Vnímala jsem okolí a hlavně jsem začala vnímat můj postoj a postoj ostatních ke mně. Začala jsem vnímat pocity ostatních. Nevím, kdy ten bod zlomu nastal, ale jsem ráda, že vůbec nastal. Už jsem nebyla tou malou holčičkou, co nic necítí a nic neví. Informace se na mě sypaly rychlostí světa. Začala jsem řešit, jak vypadám, kolik mám přátel, zda mě má někdo rád, zda se někomu líbím a takové ty holčičí věcičky okolo. Začala jsem poslouchat názory ostatních a nejspíš jsem si do hlavy vnutila myšlenku, že jsem zcela odlišná od ostatních. Ve skutečnosti si tak připadám pořád. Nemám ráda společnost, neumím si poradit ve složitých situacích, jsem plachá, krásou neoplývám, jsem introvert, velký kritik, srab a možná se nějaká ta dobrá vlastnost najde, ale já jí prostě necítím. Přijdu si jako černá tečka na bílém.

Záblesk do tmy

6. dubna 2015 v 11:20 | Ta "neviditelná"
Každý pocit, každá myšlenka a každý nápad se propadá hluboko do země a sžírají mě pocity nekonečné svobody. Krabička od antidepresiv ležící vedle mě na nočním stolku je prázdná. Necítím bolest, ani úzkost. Cítím pouze touhu. Touhu po životě v jiném světě. Cítím, jak sluneční paprsky dopadají skrz žaluzie na mou vybledlou kůži a zvýrazňují jizvy na mých rukách. Z dálky se ozývají hlasité sirény. "Blíží se můj konec?" ptám se sama sebe. Zvedám svou vyhublou paži a natahuju ji k malé, černé pistoli ležící pod postelí. Ruka se mi chvěje. Pomalu zbraň přibližuji ke své hlavě a dávám prst na spoušť. Před očima se mi přehrává celá událost onoho muže, který mi ublížil. Cítím slanou chuť na rtech. Jsou to slzy. Chci zmáčknout spoušť, když v tom do místnosti vběhne policie a záchranná služba. Ztratím sílu a upustím zbraň. Nevnímám a bloudím hluboko ve své mysli. Vysoký silný muž mi dává pouta a odvádí mě pryč. Ulice je plná lidí držících fotoaparáty. Vidím zář! Byl to blesk. Vracím se zpět do reality a cítím kolem svých dlaní pouta. Vidím, jak na mě všichni koukají. Mají mě za blázna, ale nevadí mi to. Jdu stále rovně a nepřemýšlím, jako ostatní. Jsem neškodná. Z dáli zpozoruji dodávku onoho muže, co mi tenkrát ublížil. Neváhala jsem a rozeběhla jsem se doprostřed silnice čelem rychle jedoucímu nákladnímu autu. Poslední, co jsem slyšela, byly zoufalé výkřiky lidí a šepot mé duše, která mě odvádí daleko pryč - do bezpečí. Byl to záblesk do tmy, ne naděje.

už dlouho jsem nic nenapsala, že?
jinak Vám přeji Vesele Velikonoce :)

CO SI O TOM MYSLÍTE? - ano, je to pesimistické. Příště bude něco veselejšího, nebojte.

Byl jednou jeden...

13. března 2015 v 10:00 | Ta "neviditelná"
Strašně ráda bych napsala nějaký smysluplný článek, ale bohužel času je málo, myšlenek dost, ale nápad žádný.

"Čas je půjčka, kterou ani vděčný příjemce nemůže vrátit."
"Čas je dobrý lékař, ale špatný kosmetik."

Sice této písni nerozumím ani slovo, ale naprosto jsem si ji zamilovala. Příjemná a uklidňující.

Navždy spolu

21. února 2015 v 11:33 | Ta "neviditelná"
Smutek je vždy a všude. U někoho dnes, u někoho zítra. Tento článek bych chtěla věnovat své milované babičce, i když vím, že si to nikdy nepřečte. Nejhorší pocit je, když víte, že někdo odchází a už se nikdy nevrátí a vy nemůžete udělat nic jiného, než zavřít oči a přát si zastavit čas.

Tímto článkem bych chtěla vyjádřit lásku ke své babičce i svůj každodenní boj s přáním, aby ji bylo lépe. Ale mezitím se všechno obrací k horšímu a já jsem stále zoufalejší. Nejsem žádný expert, ale dala jsem do toho celou svou duši.
 
 

Reklama