proč, kdy, jak

Léto 2017

Dnes v 14:56 | Ta "neviditelná"
Čauky,

po třech týdnech se ozývám a přináším nový článek. Nerada vydávám články, kde se vykecávám ze svého života, ale aby byl člověk aspoň trochu aktivní, tak je to nevyhnutelné. Hned na začátek Vám chci představit nový image blogu - chtělo to změnu. Doufám, že se aspoň trochu zamlouvá a je Vám příjemný stejně tak, jako mně. Pracně jsem vytvořila ikony rubrik, aby z toho vzniklo něco, co tu ještě nebylo. Líbí?


Dnes bych chtěla mluvit o mém létě, které mimochodem bleskurychle uteklo. Přijde mi, že léto je nejrychlejší období ze všech, jak smutné. Já jsem milovník každého období, ale přeci jenom jsem radši za méně vrstev oblečení. Chtěla bych oznámit, že tento rok je skutečně nádherný a mohu říct, že nejlepší za posledních pár let. Jsem ráda, že nemusím řešit 'deep' skutečnost, že za pár dní nastane škola (všem upřímnou soustrast, ale nebojte, ono to uteče a navíc, uklidňujte se tím, že máte více volna, než pracující člověk), ale 'cool' skutečnost, že 1. září mi začíná ta pravá dovolená, kdy odlétám do teplých krajin. Přesněji řeceno mě čeká válendo špekando u moře v Egyptě. A nejlepší na tom všem je, že bez rodiny - jen já a má nejlepší kamarádka. To bude pařba.

Stala jsem se členem wattpadu

2. srpna 2017 v 14:19 | Ta "neviditelná"
Zdravím Vás, miloušové

dnes přicházím s dobrou náladou a novinkou, která už vypovídá z názvu článku. Ano, stala jsem se členem wattpadu a to celkem vtipnou cestou. V práci jsem akorát dočetla knížku od Estelle Maskame - Víš, že tě miluji? a dostala jsem chuť něco psát, nějaký příběh, nějakou romanci. Přijdu domu a ve sprše jsem z ničeho nic dostala náměť k příběhu. Jak jsem se k tomu dopracovala to skutečně nevím, asi tím příjemným osvěžením v neskutečném vedru. Tento článek můžete pojat jako cestu, kterou jsem se dopracovala až k samotnému příběhu.

apple, computer, and flowers image

Jeden facebookový obrázek toho, co mě čeká v roce 2017

26. června 2017 v 21:01 | Ta "neviditelná"
Od Nového roku uplynulo půl roku, takže nevím, zda si vzpomenete všichni, ale určitě někteří víte a znáte ty obrázky v podobě osmisměrek, které se objevují na facebooku před nebo po Novém roce, u kterých je napsáno "které tři věci uvidíš jako první, ty Tě čekají v Novém roce". Někdo nad tím mávne rukou, nechá to být a jde dál, někdo facebook nemá a další si řekne, že to prostě jen tak ze zvědavosti vyzkouší (například já).

Vzácná je šťastná doba, kdy můžeš cítit co chceš a mluvit co cítíš

4. dubna 2017 v 17:04 | Ta "neviditelná"
Přátelé, po dlouhém čekání přišlo konečně jaro, krásné to počasí. Blogu se poslední dobou vůbec nevěnuji, ale není se čeho bát, žádný konec nepřichází. Jen zkrátka nejsou nápady na více podstatné a tématické články, proto se musíte spokojit s mými 'blabla' články, aby bylo znát, že i přes nečas, který mám, chodím s úsměvem po Zemi. Jsem ráda, že vás těší i články v takové to podobě.

beauty, flower, and girl image

Potkalo mě štěstí v podobě chlapce, s kterým jsem se seznámila na nácviku májí. Mohu jen říct, že mi ho seslalo samo nebe. Mám chuť napsat důvody, proč je tak úžasný, ale netřeba slov, protože samotné slovo 'úžasný' vystihuje mnohé (a jestli se mýlím, tak ať si mě odnese čert). edit. čert si mě neodnesl, takže mám pravdu pravdoucí. Jsem po pár nevydařených vztazích, ale teď mám pocit, že tohle je to pravé ořechové.

„Jdi za svým snem a Vesmír ti otevře dveře tam, kde dřív byly pouze zdi.“ – Joseph Campbell

10. března 2017 v 18:48 | Ta "neviditelná"
Dobrý večer (ráno, dopoledne, odpoledne),

přináším spoustu novinek ohledně toho, co se poslední dobou v mém životě odehrává, nebo odehrálo. Momentálně se považuji za šťastného člověka, jen vůbec nevím, jak sdělit důvod(y) toho všeho nadšení. Začneme hezky po pořádku, takže jako první se zaměřím na hory.

Mé první krůčky na snowboardu byly velice vtipné a velice náročné, ale přesto jsem bojovala ze všech sil (i těch posledních). Bohužel, během těch pár dní jsem se naučila velice málo, takové ty základy, jako je stát na prkně, jet doleva, doprava a vyvést se na pumě (avšak cesta ze svahu dolů byla horší, to jsem zatáčky brala po zadku, haha). Hlavní je, že jsem si splnila sen.

Nezapomeň, když jedna kapitola života končí, jiná začíná

8. února 2017 v 15:50 | Ta "neviditelná"
Jak mnozí z vás jistě ví, zmiňovala jsem se, že se budu v brzké době stěhovat. Chci oznámit, že odstěhovaná už jsem. Takže už válčím sama a seznamuji se s věcmi, jako je pračka, kuchyň a především pavouci, mí úhlavní nepřátelé! Prozatím mohu prohlásit, že tohle všechno zvládám, aniž by došlo k pohromě. Avšak větší problém mi dělá noc, jelikož se tam bojím spát sama. Znáte to, někde něco šustne a v hlavě vám začne výřit několik myšlenek, co by to tak asi mohlo být. Lepší je nad tím moc nepřímýšlet, jinak má fantazie dosahuje k hranici bláznovství.

Najednou je všechno úplně jiné, lepší. Sice mě ta samota dohání k šílenství, ale jde o zvyk. Navíc tam ještě nemám zavedený internet, takže když nejsem v práci, tak uklízím nebo sleduji filmy. Je to pro mě taková odvykačka a jsem za to i ráda. Nelíbilo se mi totiž, kolik času jsem strávila surfováním. Což je důvod, proč nejsem vůbec aktivní a nečtu vaše články (momentálně jsem na návštěvě u mámy, takže využívám toho, že je tu internet a mohu se vám ozvat).

Z nového bydlení mám už vtipné momenty, kdy jsem vzala lopatu a šla se zbavit ledu u baráku a lezla po střeše, kvůli anténě, haha. Prožívám jedno z nejkrásnějších období a přeju si, aby nikdy neskončilo. Brzy se setkáme u dalšího článku a už se těším na novinky, které si u vás časem přečtu. Prozatím se mějte pohádkově a napište mi, jak se máte?

Jsem optimista, ale vždy mám s sebou plášť do deště

30. ledna 2017 v 13:19 | Ta "neviditelná"
V dnešním článku se s vámi chci podělit o tom, co vše se za posledních pár dnů v mém životě odehrálo. Bohužel je tu jedna velká věc, s kterou bych se chtěla pochlubit, ale nemůžu, jelikož můj blog objevila nejmenovaná osoba a nechci, aby o tom cokoliv věděla (jelikož by to nedopadlo dobře). Můžu ale prozradit, že to natolik ovlivnilo můj život, že se mám fantasticky.

Bojovat, smát se a žít, to je klíč

14. prosince 2016 v 17:32 | Ta "neviditelná"
Nakonec jsem se rozhodla, že články patřící do ještě ani neexistující rubriky "Z deníku pečovatelky" nebudu psát z osobních důvodů, ale někdy něco málo o práci napíšu, jako třeba teď. Před týdnem mi totiž na noční směně zemřela paní (maminka mé kolegyně). Snažila jsem se zachovat chladnou hlavu s tím, že tohle je život a především riziko povolání, ale nezvládla jsem to, už z toho důvodu, že jsem tu paní měla ráda. Kolegyně mě pozvala na pohřeb, jelikož jsem byla její největší oporou (je to milý) a odmítnout mi přišlo neslušné. Postupně se z toho vzpamatovávám, ale je to těžké, pohřeb byl velice dojemný. Na úvod jsem začala smutně, ale nebojte, konec článku už je veselejší.

Přes překážky ke hvězdám

6. listopadu 2016 v 18:35 | Ta "neviditelná"
Hodně jsem si tohle přísloví oblíbila, nejspíš proto, že je povzbuzující a motivující. Je skvělé mít motivaci, člověk se cítí mnohem silnější a plný energie. A je to potřeba, protože právě tohle nás v životě posouvá kupředu.

inspiration, life, and motivating image

Možná jsem méně aktivní (což vím) a také mě to mrzí a štve, jenže čas není natahovací, bohužel. Věnovala bych se blogu mnohem víc, protože je součástí mého života, ale přesto tu jsou věci, lidé i okolnosti, které jsou přednější, a kterým se chci a musím věnovat, protože díky tomu všemu skutečně žiju. Propána, teď to vyznělo, jako kdyby blog nebyl tou nejdůležitější věcí v mém životě. Tak jen pro ujasnění - blog je a bude tím nejdůležitějším, ale bohatě stačí, když napíšu jeden článek týdně, ale tady na blogu jsou rozumné hlavy, které mě jistojistě chápou.

Žádný lék není tak dobrý jako naděje

8. října 2016 v 17:17 | Ta "neviditelná"
A já doufala, doufala a doufala, až jsem se dočkala!

V seznamu 101 cílů za 1001 dní, mám hned jako první cíl naučit se na snowboardu - a ono se mi to nejspíš vážně splní! Sestra s přítelem chtějí jet na hory a já jsem nadhodila, že bych také chtěla na hory, učit se na snowboardu. A neoficiální švagr prohlásil, že se mnou počítá, a že mě na snow-u naučí! Bože, jsem tak šťastná!


Začátkem roku plánuji tetování - znamení lva za ucho - i když to znamená, že půl roku nebudu moct darovat plazmu, ach jo. Další pozitivní věc byla, když mi kolegyně z práce napsala smsku "Děkuji Ti moc za dnešní podporu, jsi bezva kolegyňka a človíček. Přeji Ti jen to dobré." Fakticky mě to potěšilo.

Zítra nebudeme jakými jsme byli, ani jakými jsme

30. září 2016 v 17:17 | Ta "neviditelná"
Bývalá nejlepší kamarádka ze základní školy přidává den co den statusy o tom, jak je nešťastná, zoufalá, zamilovaná, šťastná atd., proti čemuž nic nenamítám, ale... fu*k the logic. Připomnělo mi to, jaká v minulosti bývala. Poté, co jsme ukončili základní školu, jsme se již nesetkali, ani nezkontaktovali. Párkrát jsme se potkali a sem tam prohodili pár slov, ale i tak naše přátelství ztroskotalo. Nijak zvlášť mě to nemrzí, protože se z ní stala totální troska - kuřačka, děvka, bezdomovkyně i lajdák a já nemám touhu se s takovými lidmi bavit. Sice ji mám stále v přátelích, ale to kvůli tomu pocitu, že jsme přátelé bývali.

autumn, fall, and leaves image

Vždycky se zajímala o kluky a byla by schopná udělat cokoliv, aby si získala toho, kterého chtěla. Jenže ji nikdo nechtěl. Byla tím naprosto nemocná. Teď to dopadá tak, že se zamotá kde s kým a pro lásku obětovala školu i střechu nad hlavou. Už je podruhé zasnoubená. Víc vědět nechci, stačí statusy a fotky, abych si mohla udělat obrázek. Není tou holkou, kterou bývala a já mohu jenom doufat, že si to co nejdříve uvědomí a dá se do latě, jinak umře s pocitem viny svého žití, protože ve stáří má člověk před očima svou dlouhou éru života.

Neviditelná řádí v Praze

15. září 2016 v 20:34 | Ta "neviditelná"
A tak si splnila dva další cíle a jeden načala.

Výlet do Prahy bylo rozhodnutí z minuty na minutu. Nejdříve to bylo, že po příjezdu půjdeme na kafe, ale místo toho jsme z Ládví dojeli na Náměstí republiky, odtud jsme došli na Staroměstské náměstí, odkud jsme se vydali na Karlův most. Z mostu jsme šli k Národnímu divadlu a na Náplavku, kde jsme se asi na dvě hodinky pozastavili na Captain Morgan lodi. Nemám ráda tolik lidí na jednom místě, jenže byl večer, všichni byli v náladičce a hned to bylo lehčí. A co si budeme povídat, za chvíli jsem se dostala do náladičky i já, a že mi k tomu stačili tři drinky Captain Morganu s colou. Bylo to tam naprosto luxusní, jako vážně. Nejdřív jsem se bála, protože být na diskotéce na lodi, která celá duní, celá se otřásá - nebylo příjemný. No jo, ale po třech drincích mi to bylo úplně jedno a rozjela jsem to tam. Kamarádka ze mě celkem nemohla (zdravím Tě!). To ale nikdo z nás ještě netušil, co se stane o pár minut později.

Dělejme všechno proto, aby umění žít patřilo ke krásným uměním

6. září 2016 v 19:57 | Ta "neviditelná"
První týden nového měsíce je skoro za námi a blíží se barevné období podzimu. Tří měsíční zkušební dobu s osobním hodnocením mám za sebou a jsem víc než spokojená. Kdo sleduje můj instagram, tak si mohl povšimnout nové fotky, pořízené z Podbořan, kde se těží písek. Ano, také jsme s přáteli ty haldy písku (zbytečně a pod zákazem) prolézali, než jsme našli to správné místo, které bylo o 2 km dál. Bylo to jedno velké dobrodružství, při kterém jsem se málem utopila v bahně, kamarádka si sjela kopec po zadku (první letěla kabelka, potom ona) a znáte to, nejdřív se smějete a až potom pomůžete (i když já i tak nebyla schopná), takže po celou dobu měla u sebe kamaráda bodyguarda. Nezapomenutelný.


V neděli jsem si byla zaběhat a dnes jsem byla také. Sice jsem na tom hůř, než kdejaký kuřák, ale to vylepším. Chtěla bych Medvědovi poděkovat za jeho nápad s napsáním (vydáním) knihy minipovídek. Fakticky mě to nenapadlo a ta představa se mi líbí. Už mám rozepsanou knihu, ale kdo ví, kdy ji dopíšu a takové minipovídky, to zní suprově. Plánuji, že bych na pár dní odcestovala někam na poklidné místo, kde bych se mohla věnovat psaní.

Darování krevní plazmy

8. srpna 2016 v 9:48 | Ta "neviditelná"
Aneb o darování krevní plazmy z mého úhlu pohledu

Jak jsem se již zmiňovala o darování plazmy, tak v sobotu jsem navštívila centrum Unica Plasma, které sídlí přímo nad stanicí metra Hradčanská, což je pro mě úplná bomba, protože mi hned u toho staví autobus. Měla jsem menší obavy a začala jsem pociťovat nervozitu z něčeho nového a neznámého. Netušila jsem, jak to bude probíhat, ale byla jsem mile překvapena. Přidala se ke mně i kamarádka, ale té bohužel darování nevyšlo, tak tam se mnou během odběru alespoň seděla. A já popíšu krůček po krůčku, jak to celé probíhalo. :-)

Přicházím pro všechno, o čem řekli, že nemůžu mít

27. července 2016 v 13:59 | Ta "neviditelná"
Jsem příšerná a bez nápadu. To vysvětluje, proč se po mně slehla zem. Blog před pár dny (na začátku července) oslavil třetí rok své existence. A i já na konci měsíce oslavím další, devatenáctý rok své existence. Neskutečný, jak ten čas letí, že? Delší dobu chci napsat i článek o práci, ale když je čas, tak není chuť a obráceně. Když je chuť, není čas.


Nemůžu najít ta správná slova, jak se poslední dobou cítím. Od té doby, co mám práci, je všechno jinak. Cítím se šťastně, plná energie, vesele i pozitivně. Přesto, že z práce chodím vyčerpaná. Začala jsem pravidelně plavat a pravidelně cvičit - cardio, švihadlo a mnoho dalšího - cítím se tak nabitě! A už jsou tomu dva týdny, můj rekord! Zvolila jsem i jiný vzhled blogu. Snažila jsem se vytvořit něco, co by mělo dvojí význam v jednom - slunce a směr. Zkrátka abyste měli veselé dny na cestě za štěstím :-)
 
 

Reklama