proč, kdy, jak

Přicházím pro všechno, o čem řekli, že nemůžu mít

27. července 2016 v 13:59 | Ta "neviditelná"
Jsem příšerná a bez nápadu. To vysvětluje, proč se po mně slehla zem. Blog před pár dny (na začátku července) oslavil třetí rok své existence. A i já na konci měsíce oslavím další, devatenáctý rok své existence. Neskutečný, jak ten čas letí, že? Delší dobu chci napsat i článek o práci, ale když je čas, tak není chuť a obráceně. Když je chuť, není čas.


Nemůžu najít ta správná slova, jak se poslední dobou cítím. Od té doby, co mám práci, je všechno jinak. Cítím se šťastně, plná energie, vesele i pozitivně. Přesto, že z práce chodím vyčerpaná. Začala jsem pravidelně plavat a pravidelně cvičit - cardio, švihadlo a mnoho dalšího - cítím se tak nabitě! A už jsou tomu dva týdny, můj rekord! Zvolila jsem i jiný vzhled blogu. Snažila jsem se vytvořit něco, co by mělo dvojí význam v jednom - slunce a směr. Zkrátka abyste měli veselé dny na cestě za štěstím :-)

Rozloučení

14. července 2016 v 14:10 | Ta "neviditelná"
Hned po noční jsem vyrazila do Brna, jelikož nás čekal pohřeb. Měla jsem obavy, že nestihneme přijet včas, ale nakonec čas nebyl tím problémem, který všechno zkomplikoval. To je to moje štěstí.

Při příjezdu do Brna
S: "Aby nedošlo k případným potížím, tak kufr otevřeme, až bude většina lidí z autobusu venku."
J: "To je chytrý."

J: "Proč mám tu tašku tady? To fakt nechápu. Asi někomu překážela."

Po deseti minutách
J: "Bože, to je těžký!"

lana del rey, grunge, and quote image

Čas vezme všechno, ať chceš nebo ne

4. července 2016 v 11:15 | Ta "neviditelná"
Jsem časově, psychicky i fyzicky vytížená.
Zvykám si, že po měsíci štěstí přijde neštěstí.
"Odvrácená tvář lásky" je stokrát lepší než "Padesát odstínů šedi".

V sobotu jsem byla na paintballu a bylo to famózní. Sice mě bolí celý tělo jako snad ještě nikdy, ale vzpomínka úžasná. Hráli jsme asi 2-3 hodiny. Splnila jsem si další cíl!

"Ták, úsměv!" "Přiznejte se, kdo se usmál?"
Tipněte si, kde jsem já? :D

Slovo má lehkost větru a sílu hromů

25. června 2016 v 20:08 | Ta "neviditelná"
Konec května se nesl v dobré náladě a červen jakbysmet. Nedovolila jsem, aby někdo, nebo něco pokazilo mou skvělou náladu, a i když se něco naskytlo, brala jsem to s úsměvem. Zatnula jsem zuby a přemohla slzy. Jenže dneska jsem si vyslechla tak krutý rozhovor, že jsem to všechno ze sebe musela dostat, nemůžu to v sobě dusit. Je mi díky tomu líp.

hurt, sad, and quote image

Když se moje sestra napije alkoholu, je upřímná. Tak upřímná, až to bolí. Vždycky jsem věděla, že nejsme normální rodina. Tím nemyslím hádky, které mezi námi panovaly (ty jsou skoro v každé rodině). Tím myslím, že každý z nás máme minulost, o které neradi mluvíme a neradi na ni vzpomínáme. Nikde neříkáme, proč on je takový a ona je taková. A nechci, aby to vypadalo, že jsem ufňukaná, ale zkrátka mám problém a ten je momentálně vážný.

Šťastný člověk nevnímá čas

9. června 2016 v 12:24 | Ta "neviditelná"

Po dlouhé, ale opravdu dlouhé době mohu prohlásit, že jsem šťastná, opravdu šťastná. Doufám, že mi to na nějaký čas vydrží. Především vám chci poděkovat za komentáře u předchozího článku, jste neskutečně zlatí (hodně jste mi pomohli). Co se týče práce, tak budu psát extra články přímo o práci (Z deníku pečovatelky).

Čím víc se učíme, tím víc odhalujeme svoji nevědomost

26. května 2016 v 17:19 | Ta "neviditelná"
Necelý týden jsem nebyla schopná zveřejnit jediný článek, přesto, že jich mám v rozepsaných hafo. Ne, že bych byla líná, ale jsou tu jisté okolnosti, kterými se nechávám omezovat, například takový seriál Outlander. Kdo seriál také sleduje, jistě mě chápe. (A také doufám, že se najde slečna, která se také zamilovala do Jamieho).

Předevčírem jsem byla na zkušební denní 12 v práci, do které nastupuji. Budu pracovat jako pracovnice v sociálních službách a už připravuji článek o tomto povolání a mých... pocitech. Trochu se bojím určitých věcí, jelikož mi je paní, které mě "zaučovaly" vůbec nevysvětlily, ani nenaučily. Mám určité obavy, ale těším se.


Nedávno má kamarádka psala mému ex s tím, že ho požádala o mé telefonní číslo a víte, co on řekl? Že už ho dávno smazal. Trochu mě to zaskočilo, protože já jeho telefonní číslo stále měla, docela komický. Nehledě na to, že mi včera psal, jak přemýšlí o nás dvou, jak to dát zase dohromady a neustále mě tahá ven, když ví, že jediné, čeho jsem schopná je, si s ním pouze psát. Dokonce i to se mi příčí. (Aha, právě mi napsal). Před týdnem jsem se před ním dokonce schovala za roh obchodu. Působí to vtipně, ale v tu chvíli jsem měla srdce, kdo ví kde.

To byl menší informativní článek (slovo "deníčkový" mě děsí) a zatím se mějte hezky. Zítra mě čeká výlet s kamarádkou do Prahy na Pavla Calltu, tak jsem zvědavá, jak celý den proběhne. :-)

Perný moment středoškoláka

17. května 2016 v 19:39 | Ta "neviditelná"
Tak jo, je to za mnou, vážení. Úspěšně jsem zdolala angličtinu, češtinu, ekonomiku i účetnictví. Účetnictví jsem zvládla jen tak tak (mám víc štěstí než rozumu). Vybrala jsem si maturitní otázku, kterou jsem si ani nepřečetla. Přikláněla jsem se k tomu, že je malá pravděpodobnost, že bych si právě ji, z 26 maturitních otázek, vytáhla. No a ejhle, fakt jsem si ji vytáhla. Profesorka se v tu chvíli mého výrazu tak lekla, že si myslela, že to se mnou sekne. Povím Vám, neměla jsem do toho daleko. Naštěstí jsem měla úžasnou zkoušející a přísedící... a zachránilo mě účtování.

Když jsem měla za sebou účetnictví, tak jsem se rozbrečela, protože jsem si byla jistá, že jsem to nezvládla. Neuvěříte, kolik příšerných myšlenek se mi honilo hlavou. Jasně, když to neudělám, svět se nezboří a jsou tu další pokusy, ale v tu chvíli Vás tohle nezajímá. Navíc jsem tam byla s lidmi, s kterými jsem se po celé čtyři roky moc nebavila, takže mi tam chyběla ta přátelská podpora. Ono je hezký, když Vás někdo podporuje, že to zvládnete, ale na druhou stranu je to velká zátěž, protože o to víc to ve Vás vyvolává pocit, že to musíte zvládnout. Že už nejde jenom o Vás, ale i o ostatní, které nechcete zklamat.

Tenkrát poprvé

6. května 2016 v 19:44 | Ta "neviditelná"
(Díky Ter., díky :D)

K napsání tomuto článku jsem se dost přemlouvala, protože odhaluji část svého největšího tajemství (jo Péťo ani ty ho neznáš). Nejdříve jsem článek chtěla zveřejnit na druhém blogu, protože jsem nechtěla (a stále nechci), aby se o tom kdokoliv z mých přátel dozvěděl, ale já potřebuji tu podporu, kterou od Vás, pravidelných čtenářů, dostávám, a proto se jednou neohlédnu za ostatními, ale za tím, co chci já. Po přečtení článku mě odsoudíte, budete psát jiné alternativy, než které jsem zvolila já, ale víte co? Já už tu chybu nevrátím. Ponaučení jsem si neodnesla, protože jsem tu chybu udělala i u svého nynějšího přítele, ale za to sama sebe trestám tím, že na to myslím.

"Každý člověk dělá chyby, ale jen hlupák u nich zůstává."
- Marcus Tullius Cicero

V časovém presu

3. května 2016 v 19:26 | Ta "neviditelná"
Připravte se na články, ve kterých se bude psát o letošních didaktických testech z českého jazyka, jako by nestačilo, že je toho plný facebook. Chápu rozhořčení některých studentů, jelikož já sama s tím měla problém a ubralo mi to pár bodů, ale prostě s tím se musí počítat. Pokaždé tam bude něco, co doslova vyrazí dech. Vysmívat se někomu, že neví, co je bajka, je také holý nesmysl. Každý nemůže vědět všechno a někdy se prostě stane, že to člověku dojde, až po písemce. Takže prosím Vás, nastávající maturanti, neděste se. Trénujte pravopisná cvičení, trénujte starší didaktické testy a na dostatečnou to zvládnete určitě.

Co se týče mě, tak podle výsledků jsem to nejspíš zvládla, ale nechci to zakřiknout ani se předčasně radovat. Ještě nemám zdaleka vyhráno, nevím, jak dopadne sloh a angličtina. Z praktických mám za 1, 2, 3. Navíc, mně v půlce května začínají ústní, kterých se šíleně bojím. Například dnes jsem se učila šest maturitních otázek, protože jsem v časovém presu a není to nic příjemného. Účetnictví mám skoro naučené (začala jsem tím nejlehčím) a zbývá mi ekonomika s angličtinou (to nejtěžší na konec). Tím chci oznámit, že mě uvidíte až po zkouškách, nejspíš.

Všem maturantům držím palce, a kdyby se náhodou stalo, že to nezvládnete (protože to hrozí i u mě), tak nemyslete na to nejhorší. Šancí je vždycky dost. Věřím, že to určitě zvládnete, i kdyby s odřenýma ušima. Fandím Vám! :-)

Everywhere I'm looking now

25. dubna 2016 v 20:07 | Ta "neviditelná"
"Chceš se mnou být?"

Je mi to tak líto. Není to o tom, že s tebou být nechci, ale o tom, že s tebou být nemůžu. Ta jiskra, která mezi námi byla, už zmizela. Ty jsi jiný, já jsem jiná a naše cesty se míjí. Snažila jsem se zapracovat na svých citech k Tobě, ale srdci neporučím. Myslela jsem, že náš vztah bude jedna radost, jedna vášeň, jeden život, ale s láskou to nemá nic společného. Zajímáš se jenom o své dobro, a proti tomu nemůžu nic mít, protože tvou vlastnost nezměním, ale odpuzuje mě to. Naivně jsem doufala, že se o mně budeš zajímat, např. jak jsem dopadla u zkoušek, proč jsem taková a maková, ale tebe zajímá jenom to, kdy se uvidíme a zda u mě můžeš přespat. Já takový vztah nechci, chápeš? Jaká je má oblíbená barva, oblíbené jídlo, kdy mám narozeniny, proč mám klíč a kříž jako tetování, proč jsem plachá, víš to? Nevíš, na každé otázce jsi pohořel a mě to tak mrzí. Neříkám, že musíš vědět takové maličkosti, jako je má oblíbená barva, ale krucinál, alespoň můj den narození, ne? Za pět měsíců stále nedokážu říct, že Tě mám víc než ráda. Nechci to říkat, když to tak necítím, vážně ne. Celá láska mi zamotala hlavu, že jsem přemýšlela nad tím, jak člověk pozná, zda skutečně miluje. A podle mě, mých poznatků, je láska krásná, procítěná a inspirující, ale bohužel ne v našem případě. Vím, že nemůžeš být Romeo, nebo jiný romantický hrdina, abys to dokázal změnit. Ta skutečná láska neexistuje jenom ve filmech, existuje i v reálném životě. Když se dva lidé mají rádi, tak se poznávají, snaží se vzájemně chápat, pomáhají si, podporují se a vzájemně po sobě touží a všechno je tak krásné, že není čas na přemýšlení. Jejich láska je o něčem, ne o ničem. Sám víš, že u nás je to pravý opak. Ty cítíš pouze vášeň, já cítím zbytek a to se nedá zvládnout. Je to i má chyba, neměla jsem tvému vteřinovému kouzlu podlehnout. Ve skutečnosti víš, co za podlost jsi udělal, abys mě získal. Řekl jsi, Miluju Tě, když jsi cítil, jak se vzdaluju. Nechtěla jsem Tě ranit, nikdy, a přitom jsem Tě ranila hned ten den a raním Tě i teď. Tady není cesty zpět. Musíme si uvědomit své nedostatky. Budeš mě nenávidět i proklínat, ale sám jsi na vztah nebyl připravený, stále v srdci nosíš svou bývalou přítelkyni, vidím to, cítím to a slyším to. Nejsi jediný, kdo měl a má zlomené srdce, ale takhle se neléčí. Promiň.

Příroda nedala lidem sny, aniž by jim neumožnila je uskutečnit

20. dubna 2016 v 15:56 | Ta "neviditelná"
Dneska se mi zdál divný sen, vlastně se mi málokdy stane, že se mi zdá něco normálního. Hlavní podstatou toho snu je, že umím létat. Po probuzení se cítím úplně jinak, až je mi líto, že to byl jenom sen. Takové sny, kde si lítám nad střechami, někdy někoho zachráním, se zdají být ještě normální, ale zrovna dnes se mi zdál sen na mou otázku "jak dokážu létat?". V tom snu jsem promlouvala sama k sobě, že musím udělat to a tamto a nakonec jsem vzlétla. No jo, jenže při každém probuzení z takového snu si nedokážu vzpomenout na to, jak jsem to udělala. Prostě si pamatuji jen ten pocit. Hm.

Je láska schodištěm do nebe, nebo bludištěm?

9. dubna 2016 v 20:03 | Ta "neviditelná"
Říká se, že chybami se člověk učí, v tom případě nechápu, proč jsem tak nepoučitelná.

Život mi dá šanci poznávat lásku a místo toho, abych naše cesty nechala splynout, dělám pravý opak. Nějak doufám, že napsáním článku si pomůžu srovnat myšlenky, ale nedávám tomu moc velké naděje. Kdybych měla napsat, jak si představuji lásku a jakou ve skutečnosti prožívám, nestačil by mi papír. Vlastně ani nechci psát o tom, jaký jsem smolař, co se týče vztahů a jak moc naivní vlastně jsem (nebo možná jo).

Pokaždé jsem zaslepená, a tak moc si přeji být šťastná, že vidím to, co si vidět přeji. Když si představím, že on bude ten, s kterým budu žít po boku - děsí mě to. Měli bychom se vzájemně doplňovat, ale místo toho jsme každý úplně jiný (doslova a do písmene). Bojím se dalších dní bez něho, ale i s ním.

Jak to teď je a bude?

3. dubna 2016 v 13:16 | Ta "neviditelná"
Vypadá to, že se po mně slehla zem, ale všechno uvedu na pravou míru, abyste věděli, jak to teď je a bude.

Mám menší osobní problémy, zejména jeden, o kterém bude příští článek. Dále musím zmínit, že za 14 dní mě čekají praktické, takže veškerý svůj čas chci věnovat na přípravu, nemluvě o tom, že sháním doučování na access (nic horšího, než access neznám). Dále rozesílám emaily do mateřských škol kvůli práci, tak mi držte palce, ať se mi zadaří :-)

Během, nebo až po maturitě začnu cvičit na piano, objevila jsem nabídku u nás ve městě, tak uvidím. Venku je nádherně, takže si užívejte, dokud můžete, opravdu. Závidím všem, kteří mají čas. Většinu času budu trávit na instagramu, než zde na blogu, takže díky fotkám poznáte, jak se nejspíš mám.

Tento týden bude ve škole nejspíš volnější, takže očekávám, že přispěji nějakým článkem. Chci Vám popřát krásný týden, usmívejte se, nevzdávejte se a užívejte si slunečných dní. Ahoj. :-)

Maturitní ples aneb vzpomínka do smrti

1. března 2016 v 17:10 | Ta "neviditelná"
Ano, už i já jsem absolvovala svůj maturitní ples, který se stal nezapomenutelným. Naštěstí z té dobré stránky; trapas žádný, i když jsem tancovala s tílkem od make-upu (to bych prostě nebyla já, aby se mi něco nestalo). Přes všechny obavy, stres a nervy to bylo úžasné - zlehčoval mi to alkohol...

tangled, disney, and rapunzel image

Strašně ráda bych Vám ukázala nějakou fotku, ale nemám žádnou, kde bych zrovna nebyla já (mám jednu, kde má spolužák vyfocený zadek v trenkách - což není zrovna to, co bych Vám chtěla ukázat :D) Předtančení super, nástup ještě lepší a půlnoční překvapení bylo třešničkou na dortu, i když jsme nebyli zesynchronizovaní.

Jak se mi facebook dostal pod kůži

24. února 2016 v 6:37 | Ta "neviditelná"
Už to bude 8 let od založení facebooku, neskutečný.

facebook and time imageSamozřejmě mi bez té sociální sítě nazývané facebook bylo líp, protože ze mě bylo dítě ulice, ale po založení jsem se stala, dá se řící, závislou. Nebudu tu poukazovat na to, jak mě facebook ochudil o čas, když za to všechnu si můžu já sama. Bylo to mé rozhodnutí. Na jednu stranu jsem ráda, že taková sociální síť existuje, protože je to můj jediný kontakt s přáteli, s kterými se nemám možnost výdat dennodenně. Na druhou stranu jsem proti a to z jednoho prostého důvodu, a tím důvodem jsou lidé.



 
 

Reklama