proč, kdy, jak

Až budu velká..

16. února 2016 v 19:44 | Ta "neviditelná"

...uvnitř budu stále to malé dítě s fantazií.

Až budu mámou i babičkou, nic nezmění to, že budu ten člověk, který rád sní.
Ať už je mi 18 nebo 40 let stále budu stárnout s tím, s čím jsem vyrůstala. Jako dítě jsem snila o tom, jak se stanu princeznou a kouzelnicí, jak budu mít luxusní dům pro barbíny, jak se proměním v popelku a najdu svého prince, jak se stanu tanečnicí a krasobruslařkou. Rozhodně by se toho našlo více, protože dětská fantazie je nekonečná. Až postupem času, kdy člověk dospívá (stárne), si uvědomuje, že k dosažení svého snu to chce dřinu a píli. Nic nezískáme lusknutím prstu. A při zjištění této skutečnosti přestáváme snít, ztrácíme to nejdůležitější - sami sebe.

Čas je tak legrační veličina

29. ledna 2016 v 22:16 | Ta "neviditelná"
Každá změna je začátek něčeho nového, a proto nastal čas na celkovou změnu mého blogu (takových ještě bude). Co si budeme povídat, nejenom, že mám nepořádek v pokoji, ale já mám nepořádek i tady.

Maturitní večeři, která díky pár skvělým lidem nebyla tak hrozná, mám za sebou. Vysvědčení mám také za sebou a teď už mě čekají prázdniny (dvakrát jupí!). Teď budu mít rozhodně víc času, takže Vás chci překvapit hromadou článků.

Gaudeamus - katastrofa. Výběr škol a ochota účinkujících (?) byla výborná, ale těch lidí! Šílené fronty a dostat se z bodu A do bodu B bylo nemožné. Mám fobii z tolika lidí na jednom místě. Kdo tam byl, rozhodně ví o čem mluvím. A co se týče mě, tak jsem definitivně rozhodnuta, že práce v mateřské školce je přesně to, co chci.

Tohle berte jako článek letem světem a do komentářů mi můžete napsat, jaký článek byste ode mě uvítali během příštích dní (můžete hlasovat i v anketě). Těším se na Vás!

Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš co ochutnáš...

18. ledna 2016 v 18:45 | Ta "neviditelná"
Každý den nám něco přináší a je jen na nás, jak s tím naložíme.

Vypadá to, jako kdybych se propadla do země, a proto je nejvyšší čas napsat článek, abyste věděli, jak se poslední týden mám. Jak je známo, tak má neaktivita vyplývá především z toho, že času je málo.

Začnu asi tím nejhorším. V pátek jsem byla na maturitním plese. A jak bývá zvykem, tak jsem si hned ze začátku stihla udělat trapas. Otřesný! Cítila jsem se tak sklíčeně. Bylo tam na mě moc lidí, proto jsem ples opustila už po desáté hodině. Společenské akce nejsou mým šálkem kávy.

Kdo si počká, ten se dočká

9. ledna 2016 v 17:09 | Ta "neviditelná"
Přes překážky ke hvězdám.

Místo abych lásku prožívala, jsem o ní pouze slýchala, četla a potkávala na ulicích. Zkrátka jsem ji měla na očích, ale nikdy ne na srdci. A my, holky, jsme citlivá stvoření (hehe, bez urážky), takže si určité věci bereme až příliš k srdci.

Pamatuji si, jak jsem házela flintu do žita s tím, že si nikdy nenajdu kluka a užírala jsem se nad tím tak často, jak jen to šlo. A vím, že nejsem jediná, dělá to každá druhá nezadaná slečna. Nemáme se za co stydět, jsme jenom lidi. Byla to příliš dlouhá doba, co jsem byla sama a věřte, nebo ne, ale leze to na mozek. Připadala jsem si méněcenná, ošklivá, hloupá a neviditelná (no dobře, připadám si tak stále, ale už ne z hlediska lásky). Teď mám někoho, kdo mi říká, jak mě má rád a ukazuje mi mou hodnotu.

Jaký byl rok 2015 na blog.cz?

31. prosince 2015 v 13:49 | Ta "neviditelná"
O tom, jaký byl můj rok 2015, bych mohla mluvit do nekonečna, protože se toho podstatně dost událo a okolnosti se změnily. Jenže proč se opakovat, když jsem psala deníčkové články, ve kterých vysvětluji svou situaci i náladu. Takže ano, v roce 2015 mě potkala pesimistická, ale i optimistická chuť do života. Hrdě mohu říci, že tento rok, za to všechno, co se událo, stál.

Jak vypovídá název článku, chci se především věnovat roku 2015 zde na blog.cz, protože většina to bere z hlediska svého osobního života, tak já to vezmu z hlediska "blogového" života.

Vánoce jsou tady, Vánoce jsou tady

22. prosince 2015 v 9:09 | Ta "neviditelná"
Zbývá pár dní do Vánoc a přesto, že jsem nechtěla psát žádný vánoční článek (jelikož jsou teď všude), jej stejně píšu. Nejspíš to bude tou vánoční atmosférou, která na mě číhá na každém kroku. V televizi, ve výlohách, na ulicích, v domácnostech a zde na blogu.


Co si budeme povídat, na Vánoce se těším, jak malý Jarda. Těším se na vánočku, cukroví a na řízek s bramborovým salátem. Mám z Vánoc velkou radost. Jenom mě velice mrzí, že není sníh. Každým rokem doufám, že bude kupa sněhu, ze kterého postavím sněhuláka a zažiju pořádnou koulovačku. Zatím mám smůlu.

Co by to bylo za Vánoce bez vánočních filmů? Těším se na slavné Tři oříšky pro Popelku a na svůj druhý nejoblíbenější film Vánoční polibek, také na Polární Expres a nesmím zapomenout na Ledové království. Jaká je vaše oblíbená zimní pohádka? Máte už nazdobený stromeček?


Doufám, že se najde stejný blázen do Vánoc, jako jsem já a také dodržuje všelijaké tradice. Jako je například zlaté prasátko, pouštění lodiček, jmelí (i když se nemáš s kým políbit), krájení jablíčka, házení střevíce nebo rozkvetlá Barborka. Hned to tu atmosféru obohatí.

Do Vánoc už nejspíš žádný článek nenapíšu, tak Vám všem chci popřát šťastné a veselé Vánoce, bohatého Ježíška a hlavně hodně zdraví, to je nejdůležitější. Mějte radost, smějte se a přežírejte se toho nejlepšího cukroví, dokud je.

Dostala jsem ten nejkrásnější dárek od jedné blogerky, takže jestli to Editko čteš, tak ti ještě jednou mockrát děkuju! Poslala mi záložku, na níž je napsáno: "Tady je moje tajemství. Je jednoduché. Správně vidíme jedině srdcem; to nejdůležitější je očím neviditelné. (Malý princ)"

Čas letí, jako pták

15. prosince 2015 v 22:14 | Ta "neviditelná"
Jednou pomalu, jednou rychle.
Jednou sám, jednou v houfu.
Jednou nízko, jednou vysoko.

Přeci jen, jednou se zastaví.
A pak opětovně poletí.

Jak mi cvrnkly tři oříšky do nosu

7. prosince 2015 v 20:02 | Ta "neviditelná"
Tak se prý nemusím jmenovat ani Popelka, abych poznala prince. (Jeden z důvodů, proč jsem byla neaktivní)

Přijdu si jak z jiné planety, nevím, je to divný a zároveň strašně hezký. Možná ten princ na bílém koni přece jenom přišel, i když o pár dní později. Nechci nějak předbíhat dobu a myslet na to, co může být a nemusí.

Známe se teprve šest dnů. Osobně pět dnů. Ale od vidění přibližně rok. Je to zajímavé. Nejzajímavější na tom je, že ze mě čte, jak z otevřené knihy a přitom nechápu jak.

Dost často jsem ho potkávala a říkala jsem si, že vypadá fajn, je hezký a asi i spokojený. V tu chvíli mě ani nenapadlo, že bych měla tu možnost se s ním seznámit. Teď se tomu musím smát a říkám si, nikdy neříkej nikdy.


Nastal čas setkání a já se málem sesypala jak domeček z karet. Už jsem se chtěla omlouvat, že nemůžu, protože jsem měla pocit, že začnu zvracet. Nakonec jsem to překonala a vydala se na cestu. No dobře, vydala jsem se jen před barák, kde už čekal. Vlastně jsme sousedi, bydlí hned ve vedlejším paneláku (smích). Nervózní jsme byli oba dva, ale společně jsme to zvládli. Celý večer jsme se smáli, vzpomínali, vyprávěli si historky, byla to paráda.

Když se zrodí nápad

27. listopadu 2015 v 20:09 | Ta "neviditelná"
Pamatujete si na svá dětská přání? Někdo se chtěl stát slavným fotbalistou, ale k tomu, aby se jím stal, potřeboval míč. Vžijeme se do role chlapce fotbalisty.

Pod stromeček k Vánocům sis přál např. značkový míč i kopačky. Nemohl ses dočkat, až bude po večeři a přijde Ježíšek. Počítal si každou minutu, která uběhla. Čekal jsi na ten zvuk, který ti napovídal, že Ježíšek přinesl dárky. Samou radostí a s úsměvem na tváři ses vřítil ke stromečku a nemohl se dočkat, až objevíš svůj dárek, který sis tak přál. Rozbaluješ dárek za dárkem a stále nikde není ten správný. Zjistíš, že pod stromečkem už žádný jiný dárek pro tebe nezbyl a přijde vlna zklamání. Raduješ se, protože si dostal tolik krásných věcí, ale uvnitř jsi zlomený, protože největší a nejlepší dárek by byl pro tebe právě ten míč, který jsi nedostal. Nezbývá ti nic jiného, než doufat, že příští Vánoce pod stromkem bude. A rodičům stále připomínáš, jak moc po něm toužíš. Nepřestáváš věřit.

Uzamčené novinky

16. listopadu 2015 v 19:04 | Ta "neviditelná"
Dřív, než se dostanu k hlavní myšlence článku, chci vysvětlit proč zrovna uzamčené novinky. Hlavním důvodem je (dobrá) zpráva, kterou pro Vás mám. Uzamčená z toho důvodu, že vůbec nevím, jak se to bude vyvíjet, a proto to nejdůležitější nechám pod zámkem.

Mnoho z Vás mě motivovalo nejenom komentáři, které mi zanecháváte u článků, ale také Vaši tvorbou. Dřív než napíšete svůj unáhlený názor, tak chci abyste nad tím opravdu uvažovali. Mám takovou myšlenku o napsání knihy. Vlastně už jsem začala psát, hehe. Někdo se dokonce i ptal, zda nemám v úmyslu napsat knihu. :-) Nejspíš si musíte říkat, že jsem naprosto trhlá, že se chci vrhnout do knížky, když nemám žádné zkušenosti, ale je to tak. Vím, co všechno vydání knihy obnáší, studovala jsem to celý večer.


Neříkám, že vůbec někdy vyjde, protože přeci jenom znám mnohem víc lidí, kteří se zabývají psaním příběhů a mají větší šanci o úspěch, než já (né, že né). Nechci dělat unáhlené závěry a říkat, o čem příběh bude a více informací. Prozradím jen to, že už mám vymyšlený název knihy a představu, jak bude vypadat. Teď jenom potřebuji grafickou pomoc. Mám vymyšlený začátek, prostředek i konec knihy. Už záleží jen na mé improvizaci.

Nejdříve mě napadlo, že bych zveřejňovala kapitolu po kapitole, ale je to holý nesmysl, protože potom už by kniha neměla smysl. Každopádně, když mě tento nápad opustí (přeci jenom zrealizování může trvat několik let a hlavně mně se to může přestat líbit - jsem nerozhodná), tak těm, kteří by o to zájem měli, mileráda vyhovím.

CO NA TO ŘÍKÁTE? CHCETE TAKÉ NAPSAT KNIHU?

Žádný člověk není ostrov sám pro sebe

11. listopadu 2015 v 21:16 | Ta "neviditelná"
Každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny: spláchne-li moře hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj. Smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy neptej, komu zvoní hrana. Zvoní tobě. - John Donne.


Jednou jsem četla citát, že každý člověk má v sobě dva vlky. Jeden je dobrý a jeden zlý a neustále spolu bojují. Ačkoliv vyhrát může jeden a to ten, kterého krmíš. Uvažovala jsem nad tím a došla jsem k závěru, že je to pravda. Nejdřív jsem se sama sebe ptala, v čem je můj dobrý vlk vlastně dobrý? A zda vůbec nějakého mám. Kapitolu dobrého vlka jsem nechala nevyřešenou a přešla jsem na kapitolu zlého vlka, kterého uvnitř sebe mám.

A neptejte se, co zlého. Je toho hodně a obávám se, že by to mnohé odradilo. Samozřejmě, každý musí mít dobrého i zlého vlka, protože jen jeden neexistuje. Ale u veškerých (zde na blogu) převažuje to dobré. Sem tam se nějaký ten prohřešek najde, jasný. Jenže poslední dobou mě to sžírá a já nevím co s tím. Napravit to nejde, i kdybych chtěla. Přetočit čas je nemožné. Jediné co mi zbývá je s tím žít. Vyrovnat se s tím. Smířit se se svou chybou - pardón, chybami. Jít dál. Zní to tak jednoduše.

Někdo své deprese řeší tabulkou čokolády, alkoholem, ubližováním, slzami, hudbou...a mně už došly nápady. To všechno jsem vyzkoušela. Možná to všechno jsem dělala kvůli psychické bolesti, ale to mě neomlouvá.
Chci si užívat života, aniž bych na to měla dál myslet. Bude mě to pronásledovat, jako můj vlastní stín, ale nemusím si toho vůbec všímat.

Jsem opuštěný ostrov. Není to tom, že bych se cítila sama. Jen jsem ostrov ležící uprostřed ničeho, kam nevkročí lidská noha. Kolem dokola lze vidět nekonečné moře. Rozumíte? Ne? To nevadí, já také ne.

Jinak se mám fajn.

Na vlastní oči, nebo ježkovi voči?

31. října 2015 v 16:20 | Ta "neviditelná"
Když je dnes ten Halloween a za chvíli i dušičky, tak jsem si pro Vás připravila článek na paranormální jev(?), který se mi přihodil. Doposud s kamarádkou nechápeme, i přes všechna různá vysvětlení, jak je to vůbec možné a co to způsobilo. Každopádně, pokaždé když se na fotku podívám, jde mi mráz po zádech. A kdyby náhodou chtěl někdo říci, že jsem to upravila počítačově, tak zase takový grafický odborník nejsem. A žádný mág také ne. Jak říkám já "Kdo na vlastní oči nevidí, ten nevěří."

Přijde vůbec někdy?

15. října 2015 v 20:00 | Ta "neviditelná"
"Nechci, aby sis o mně myslel to nejhorší, jo? Nebudu chodit kolem horké kaše, ale má odpověď je záporná. Rozhodla jsem se tak z prostého důvodu a tím důvodem je čas. Druhý důvod je škola. Teď se chci soustředit na maturitu a nechci se k nikomu vázat. Protože já vím, že bych se na školu nedokázala soustředit. A třetím důvodem jsem já sama, protože do vztahu chci dát hodně a chci, aby všechno ve vztahu bylo výjimečný."

Odmítnou někoho, kdo vás má rád je opravdu těžké. Ale ještě těžší je odmítnout někoho s nadějí, že později by to mohlo být jinak, protože mu nechcete ublížit úplně. A nejhorší je, když vás ta osoba nepřitahuje. Takový vztah by neklapal. Jenže nemůžu říct "promiň, ale nepřitahuješ mě". Je lepší lež, nebo upřímnost?

#

Neviditelná je líný prase, ale šťastná teta

28. září 2015 v 19:36 | Ta "neviditelná"
Aneb nedělejte všechno na poslední chvíli, opravdu ne. Vymstí se Vám to.

Áchjo, mám pro Vás připravenou novou rubriku, spousty článků, ale nemám čas jim dát řádný šmrnc a dopsat je. Prosím Vás, zařiďte někdo, ať naše škola začne hořet nebo se od základů zboří, protože já šílím z tak malého množství času. Abych Vám objasnila svoji neaktivitu, tak je to tak, že jsem líná jako prasátko a nestíhám dělat věci do školy, heh.


Dneska mě máma vzbudila přesně na minutu v 8:00 (je přesná, jak hodinky - to mám po ní), s tím, že bych měla dělat věci do školy. Takže jsem vstala, protože čtenářský deník za mě nikdo nenapíše, že jo a už jsem byla v katastrofální fázi. Start v 8:05 a konec v 17:22, včetně přestávky na oběd. Zabralo mi to celý den, takže tady máte příklad toho, jak se nezachovat. Opravdu si všechny věci dělejte průběžně, jinak se Vám to za ty roky nahromadí, že nebudete vědět, kam dřív skočit.

#2 Exkluzivně z Londýna

20. září 2015 v 9:48 | Ta "neviditelná"
Dnes přináším další várku fotek z Londýna, z kterých jsem naprosto nadšená.

Poslední den byl ten nejlepší protože a jelikož jsme navštívili Chelsea FC, London eye, Buckingham Palace, Trafalgar Square, Oxford Street a samozřejmě Big Ben. Ani nevím jestli má cenu mluvit o Chelsea klubu, jelikož mě fotbal moc nezajímá, takže jsem skoro vůbec nefotila.


Do Westminsteru jsme museli dojet metrem, za což jsem byla ráda, protože jsem na jejich metro byla opravdu zvědavá, ale velice mě to zklamalo. Lidí je tam opravdu hodně a nemáte čas sledovat svou skupinu a ještě si hlídat věci kvůli kapsářům. Nemluvě o tom, že u nich v metru je to jako v sauně, kdežto u nás jako v lednici. A největším problémem byly lístky na metro, protože někomu nefungovaly a bez lístku se nikam nedostanete. Takže Vám radím, hlídejte si lístky na metro, protože jeden kluk ho ztratil a pak se ztratil i nám. A v metru není signál. Naštěstí nás našel, což jsem čuměla, protože kudy jsme šli, tak já bych svou skupinu rozhodně nenašla.
 
 

Reklama